Příběhy obyčejné holky 2. díl

15. listopadu 2008 v 10:17 | Máňa |  Příběhy obyčejné holky
Pozn.: Prostě jenom další bezcílné bloumání a přemýšlení prakticky o ničem... =D tak se bavte...;) Mánička

Sedím ve svém pokoji, z rádia se linou tóny posledního hitu od Katy Perry, Hot´n´Cold… a já tupě koukám na svíčku ve tvaru slunečnice, kterou jsem si nedávno koupila. Přemýšlela jsem. O mě, o životě, prostě o všem. Byla jsem zase zklamaná, zase kvůli klukovi. Na to, že mi je teprve 15 a všechno mám teprve před sebou, někdy řeším problémy jako kdyby mi bylo 30, byla jsem stále panna a proto zoufale vyhledávala vztah. Někdy si říkám, že mi hrabe. Jindy zase přísahám, že na všechny kluky dlabu, dokud se nějaký neobjeví a neprojeví se sám. Ale on se vždycky objeví někdo, kdo mi na několik dní zamotá hlavu. Obdivuju svoje dvě nejlepší kámošky, Terezku a Peťulku, že už jedenáctý měsíc, toť doba od mého prvního rozchodu, musí poslouchat o nádherách toho a tamtoho a o pár dní později o tom jak toho a tamtoho nesmírně nenávidím. Já nevim, asi jsem divná, ale já si fakt nemůžu pomoci. Je to jako kdybych musela pořád zvracet. Nedá se to zastavit. Prostě to je lavina, která mě vždycky srazí na kolena. Není divu, že mé sebevědomí den ode dne klesá. Nikdy jsem nebyla nijak zvláš´t oblíbená. Na ZŠ Habrmanova jsem vydržela první dva roky, pak se asi stala ta největší chyba a to ta, že mě mamka přehlásila na ZŠ SNP. Do páté třídy se to dalo vydržet. Dle mého názoru jsem se všemi vycházela. Zato šestá a sedmá třída pro mě byly peklem. Počet lidí, se kterými jsem vycházela se ztenčil na 4. Honza byl pro mě někdo, komu jsem mohla říct všechno a vždycky mi pomohl. Janinu jsem na začátku sedmičky ztratila jako svoji první nejlepší kámošku, dodnes mě to trochu mrzí. Byly jsme prostě nerozlučná dvojka, jak při pomoci v testech, tak jsme si byly oporou ve všem. Jako alfa a omega jsme byly odlišné, Janina byla ta chytřejší, oblíbenější na rozdíl ode mě, málomluvnější a stydlivější, to bylo asi to co nás spojovalo. Pak tu byla Anička s Nelou, která teď chodí taky na Boženu a je stále v pohodě. O Aničce jsem už ale neslyšela. Byla jsem šťastná, když jsem se dostala do nové školy, nového třídního kolektivu, kam jsem zapadla lépe. Většinou vyjdu s každým a jsem za to vážně ráda. Ale i tak, když tak bezcílně přemýšlím, jsem pořád sama. Po škole hnedka domů, pustím si rádio, čtu si, sedím u počítače nebo zevluju v posteli u jednoho z tisíce filmů které jsem viděla stokrát. Kdybych občas nevyrazila někam s péťou, asi zešílím. Neříkám, že Terezka se mi nevěnuje, ale raději tráví svůj čas s tadeášem… Nemám jí to za zlé… I tak jsme si ale spolu užily dost srandy, ať už přespání u jedné z nás, společný týden v Jánských Lázních na kurzu angličtiny anebo jen tak si vyšli do kina. Je to prostě věčný souboj nejlepší kamarádky proti vážnému vztahu s klukem… Tím se zase dostávám na začátek, ke klukům. Nejdelší vztah byl měsíční, ale byl to taky velkej omyl, jemu bylo 20… Ty další už byly jen takové úlety na jeden dva dny. Pak přišel Petr (viz. Minulý díl). A teď? Samota… nicotná samota… Přesídlila jsem se k počítači a prohlížím si fotky s holkama… s bráškou… fotky mých úletů i těch dvou vztahů. A k čemu jsem došla? Že je to tak asi nejlepší… Co myslíte?
 

Mnichov, Mnichov - 33. díl

10. listopadu 2008 v 15:39 | Máňa |  Killerpilze...Mnichov Mnichov
Přijdu do jeho pokoje a natáhnu se na postel. Ano, poté co jsem odešla z parku domů, kde jsem nechala Lorry, jsem vyrazila k Fabimu. Nepřítomně se usmívám a myslím na Toma, se kterým jsem si dala spicha zase za týden po ránu v parku. Celý týden… "Stalo se snad něco, že se tak stupidně usmíváš?" naklání se nademnou Fabi. Hochu, kdybys jen věděl… "Nikdo není doma…" zašeptá mi do ucha. Usměju se na něj a poplácám na místo vedle sebe, kam si následně ustele. "Sluší ti to…" řekne potichu a pohladí mě po tváři. "Pojď ke mně…". Vášnivě se políbíme. Chtivě mi stáhne přes hlavu tričko a… "Děti, jsem doma!" ozve se z chodby a do hrobového ticha potom Fabi hlesne Ach ne…

Další den byla opět škola. Ale absolutně nikdo se nesoustředil,všichni ještě stále mluvili o skvělém třídním výletu. Sedla jsem si na své místo vedle Fabiana. "Ahoj zlatíčko, vyspinkaná do růžova?" usměje se na mě a políbí mně. Nestačím ani odpovědět když v tom se přiřítí do třídy naše úchvatná třídní. Celej den potom vyprávěla o tom jak jsme hrozná třída, protože se od někoho dověděla, že se prý Fabi s nějakou holkou vyspal a hlavní podezření jak jinak padlo na mě, že tam kluci pili a já nevim co všechno… Takže celkem pohodová hodina. A vůbec celý ten den byl celkem v klidu… Akorát nám byla oznámena písemka z fyziky, ale tu celkem ovládám, takže z toho si vrásky nedělám.

Po vyučování mi přišla smska od Toma, jestli bych neměla náhodou navečer čas. Tak proč ne… Jen co přijdu domů, volá mi Fabian, že musim okamžitě přijít. Neváhala jsem a nasedla na kolo. Rozjela jsem se k nim domů. Přišel mi otevřít Johannes, což jsem uvítala s radostí, asi se mi porád ještě líbí.. Hned za rohem jsem vrazila do Maxe. Aha, takže koukám že to je kapelová schůze, ale co tady teda potom dělám já? "Víš, my budeme muset zejtra odjet asi tak na dva týdny do Wurzburgu kvůli nějakýmu natáčení a tak. Chtěl jsem se s tebou rozloučit." vypadlo konečně z Fabiana a chytil mě za ruku. Vedl mě k sobě do pokoje, kluci za mými zády na něj ukazovali sevřené pěsti… Pitomečci… Otevřel dveře a já jenom vydechla. Červené balónky, něco k pití, menší pohoštění a rudé flanelové povlečení na posteli. Myslim že další program je vám snad celkem jasný ne?

"Teda Ann, ty při tom řveš jako šílená. To abys mi ji někdy půjčil brácha.." vyplázne po našem milování Johannes na Fabiho jazyk. Zčervenala jsem. Netušila jsem, že kluci budou ještě doma… Rozloučili jsme se polibkem , s Fabim samozřejmě, od Johanna jsem dostala pusu na pusu, od Maxe jenom na tvář. Vydala jsem se domů, vzala si pár věcí a Lorry, vyšla jsem do parku vyčkávat na Toma.


Příběhy obyčejné holky 1.díl

7. listopadu 2008 v 18:26 | Máňa |  Příběhy obyčejné holky
Předem chci říct, že asi zklamu všechny fanynky Killerpilze když oznámím, že tahle FF není o jejich kapele, nýbrž jsou to ústřižky z mého života.. Abyste to pochopily, prostě se potřebuju vypsat ze svých pocitů, ze všeho co se mi kdy přihodilo... a hlavně v tomhle pilotním dílu... Díky za pochopení holčiny ;) Mánička =*

Seděla jsem v šatně, na zemi, na chladných dlaždičkách, mé oblíbené místo, a s mp3 v uších jsem čekala na Petra. Byl to jeden z nově příchozích prváků na naší škole a já se do něj zamilovala na první pohled. Psali jsme si a flirtovali po icq už asi týden a dnes jsme se měli sejít. Sice v šatnách, ale já jsem si nefandila,ž e by z toho mohlo vyústit něco víc než jen pokecání. I když, samozřejmě, měl nějaké ty chyby. Kámošky se smály jeho postavě, no, musím přiznat, že jsem se tomu musela někdy zasmát i já. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do jedné z mých oblíbených skupin, Pussycat Dolls. Setrvala jsem tak do té doby, než jsem vycítila něčí přítomnost. Byl to on. Díval se na mě svýma nádhernýma očima a krásně se usmál. Koukla jsem se do vedlejší šatny. Slepičí spolek se nemohl urvat z bidélka. Po snad nekonečných pěti minutách konečně odešly a my osaměli. Sedl si ke mně na zem a vytáhl slíbené sladké překvapení. Kinder vajíčko. Hrozně jsme se tomu nasmáli, přišlo mi to od něj roztomilé. Bavili jsme se o všem možném a témata nám nedocházela. Pak stačil jeden jediný pohled do očí a vysněný polibek byl tu. Líbal krásně, něžně, prostě nádherně, a já si přála jediné - aby se čas zastavil. Ale ten naopak letěl hrozně moc rychle a já musela odejít. Doprovodil mě před školu, rozloučili jsme se polibkem a každý si šel svou cestou. Ty dny s ním byly nejšťastnější mého života. Šířilo se to po třídě : Naše malá Máňa si našla kluka. Měla jsem se o koho opřít. A Petr byl sám o sobě skvělej… Co všechno jsme si spolu plánovali, jak půjdeme plavat, jak se spolu budeme dívat a bát se při hororech, na co všechno půjdeme do kina a tak dále. Po týdnu jsem se dozvěděla od Týny, že ho viděla s jinou.. V hlavě se mi spojilo vše, to že 1 a 1 dá dohromady 2, to že mě vlastně dneska odmítl a nechtěl se sejít, kdo ví proč, může za to ona? Seděla jsem zase v té šatně, s vířícíma myšlenkama v hlavě a usilovně přemýšlela co je na tom pravdy. Petr se pak za mnou zastavil, při polibku jsem na vše zapomněla. Ale večer jsem měla chuť ho minimálně zabít. Byla to pravda. Jen další kluk co mě podvedl. Usmířili jsme se, to ano, ale i tak jsem se přistihla, že jsem ho začala hlídat. Středeční i čtvrteční večer jsem probrečela. V pátek mě pozval na pizzu, šla jsem. Ale bylo to jiné. Zvláštní. Po výborném jídle jsme si šli ještě na chvíli sednout na lavičky. Nechtěl se se mnou ani políbit. To už jsem tušila, že je něco špatně. A jak to bude mezi náma, zeptal se najednou. Já ale měla přece dávno jasno! Sice jsem nejprve říkala, že se moc neznáme, ale hned druhý den jsem to hodila za hlavu, myslela jsem, že si to v hlavě spojil, kdybych přece chtěla být jenom jeho kámoška tak se s ním asi ve škole veřejně nelíbám a podobně. On byl ale jiného názoru, že neví jestli jsem pro něj víc než jenom dobrá kamarádka. Věděla jsem, že je to kvůli ní. O to horší bylo zjištění, že ta holka je právě Týna. Probrečela jsem několik dalších večerů, další bezesné noci… Když se pak s ní asi po měsíci rozešel a Týna mi psala, že se ke mně chce asi vrátit a proto se s ní rozešel… Čirou náhodou mě Petr pozval na květinový ples. Řekla jsem si, že je to moje šance, že to něco znamená, že ho prostě získám zpátky a že se to všechno vrátí do zajetých kolejí. Akorát jsem tam ze sebe udělala debila, ovlivněna Týnou a Petrovým pozváním jsem se k němu při ploužáku tiskla, hladila ho po tváři… a co z toho. On se opět vrátil k Týně… Když je spolu vidím, zaleskne se mi v očích slza stesku, jak je mi vždycky děsně… Nejhorší pocit jaký můžete mít je žárlivost, kterou si nechcete přiznat. Občas se smutně dívám na tu malou plastovou žabičku, která byla v jeho sladkém překvapení… Na tu suchou růžičku, co visí u mě v pokoji, od něj z plesu… Všechno to je pryč už skoro dva měsíce, ale mě to stále přijde, jako by se to stalo právě včera… Chybí mi… Nechci si to přiznat, ale je to tak…
 


Upírská láska 5. díl

3. listopadu 2008 v 20:47 | Máňa |  Killerpilze...Upírská láska
Z pohledu Johanna
Když jsme došli blíž, ten její bratr si mě pořádně prohlídl. Bylo mi to celkem nepříjemný, cítil sem se jako maso ve výloze.. "Takže, tohle je můj bratr Jeremy a tohle je Johannes, spolužák." představí nás Alice. Pokusím se aspoň přátelsky usmát a natáhnu ruku, se kterou mi Jeremy krátce potřese. Fuj, ten má ale ledovou ruku. Nasedneme do auta, já trapně vzadu, a rozjedeme se kamsi do města. Všichni mlčíme…

Zpátky u Alice

Jeremy mě teda opravdu vytáčí. Hádal se se mnou celou cestu, prej že je to člověk a tak dále, nepochopim to, vždyť je to snad jedno ne?? Naši hádku prolomí hlas Johanna "A kam to vlastně ehm.. jedeme?" a v tu chvíli mi to došlo. Naši domluvu nemohl slyšet. Je to smrtelník a naši telepatickou domluvu neslyšel…

Celkem dobře jsme si všichni nakonec pokecali, kluci kupodivu našli společný téma a to fotbal, tak jsem tam byla takový třetí kolo u byciklu. Při loučení mě líbnul na tvář. "Ten je fajn. Promiň že jsem byl nejprve proti." řekne mi Jeremy cestou domů. Usměju se.

Večer jsem dělala večeři já. Ano večeři.. Matka pozvala nějaké kolegy z práce k nám domů a mě dala za úkol jídlo. Nechtěla jsem nic náročnýho, zvolila jsem ďábelský šleh. Osvědčený recept Joanny. Skoro se mi zaleskla slzička v levém oku, jak mi chybí. Měla bych jí zase někdy zavolat. Možná by mohla přijet. Zvonek. Mrkla jsem na plotnu. No, na to že se u nás skoro vůbec nevaří, jsem celkem obstojná kuchařka. Jen škoda že to nemůžu ochutnat. Sevřel by se mi žaludek. "Tak pojďte se posadit, dcera dneska vařila. Bohužel, nenavečeřím se s vámi, to víte, střevní potíže.." slyším vzdálený hlas matky. To jsou zase výmluvy… Nasadím ten nejlepší úsměv jaký mohu a s prvníma talířema vejdu do jídelny. Ty mi skoro vypadnou z ruky když se rozhlédnu po osazenstvu… Co tady dělá Johannes???!!!



Upírská láska 4.díl

13. října 2008 v 19:54 | Máňa |  Killerpilze...Upírská láska
Doma jsem na ni nemohl přestat myslet. Kluci na mě byli děsně naštvaný, při zkoušce mi to vůbec nešlo, vynechával jsem slova, akordy… Její karamelové oči mě pronásledovaly ve snech. Moje hlava byla plná její krásy. Nemohu se dočkat až jí opět uvidím.

Zpátky u Alice
Dojela jsem do školy jako jedna z posledních, abych se mu vyhnula. Zaparkovala jsem auto na poslední volné místo u školy a pádila na hodinu. Již bylo po zvonění, to zase bude mít pan profesor Wesser řečí. "Slečno Cullenová, pročpak tak pozdě? Zaspala jste s někým?" směje se své trapné poznámce, pár jedinců s ním, kdežto já v klidu a s ledovou tváří zapluji na své místo na konci třídy. Johann se po mě otočí, a tak se radši zadívám z okna.

Bohužel, ani o přestávce jsem mu neutekla. "Ahoj!" usměje se na mě. "Čau," odpovím stroze. Ale je to těžké. Něčím mě přitahuje. "Nechceš kousek?" natáhne ke mně ruku se Snickerskou. Zavrtím hlavou. "No a," odmlčí se, jakoby hledal slova, "nemáš po škole čas?" mile se usměje a nesměle si prohrábne vlasy. Zapřemýšlím. Matka by mě zabila. Ale kdybych si s sebou vzala bratra, tak by třeba problém neměla… "Ještě se domluvíme ano?" odpovím mu a vyrazím na další hodinu. Po cestě vytáhnu mobil a zavolám "sestře". "Potřebuješ něco Alis?" "Jo. Nevíš kde je Jeremy?" "Až ho najdu, zavolá ti." Ukončí hovor. Jane je zvláštní dívka, z nás tří je nejstarší, kromě matky, která ji zachránila v roce 1534 před požárem při kterém uhořela celá její rodina. Je taková, hodně zakřiknutá, sotva se umí bavit a užívat si života.

Před poslední hodinou mi přišla textovka od Jeremyho : Dobře,pujdu s tebou,ale necekej zazraky,je to clovek! Jako kdyby mi to moje matka neříkala celých 305 let. I když bych asi neměla řkat matka, není to pravda… Ale je to snazší… aspoň pro mš… "Pojede s námi můj bratr Jeremy,nevadí?" usměji se na Johanna. Jeho zklamaný výraz beru jako to, že ho to sice moc nepotěšilo, ale co se dá dělat. Nemůže to pochopit, možná přijde čas kdy mu to povím, ale je to tajné, nemůžu mu to říct, znovu bychom se museli stěhovat… Po škole si to šineme k mému krásnému volvíčku, kde už na nás čeká Jeremy.


Mnichov, Mnichov - 32. díl

13. října 2008 v 19:52 | Máňa |  Killerpilze...Mnichov Mnichov
Celou cestu zpátky jsme se vesele popichovali a když jsme dojeli před školu, byla jsem opravdu ráda, že je to za mnou. Skoro jsem přišla o jediné štěstí které mám… Ale aspoň jsem se poučila pro příště… Řeknu Johannovi ať ho zamkne doma a nepouští.. A vůbec, hodně jsem o všem tam přemýšlela. Přehodnotila všechny své názory a postoje. Rozloučila jsem se s Terkou, objala se s Lukim a políbila s Fabim, hned na to jsem pádila domů. Nemohla jsem se dočkat až uvidím brášku s Lenou. Prokecali jsme celý odpoledne a večer si vyšli na véču, byl to takovej nádhernej den.

Probudily mě první říjnové sluneční paprsky… I přes to, že bylo teprve osm a neděle, vyrazila jsem asi po půl hodině od probuzení ven, s Lorry. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali… Až na tu ranní zimu to bylo perfektní. Vyrazila jsem do nejbližší cukrárničky, která měla otevřeno. Uvázala jsem svoji chlupatou kuličku venku a skočila dovnitř. Dala jsem si svoje oblíbené vafle s borůvkama a vyrazila jsem do parku… V tom mi najednou vyskočila Lorry málem až na hlavu.. Zamžourám očima po okolí, co ji tak vystrašilo proboha? Aha… už to vidim… taková doga vystraší i mě a tak začnu couvat po cestičce zpátky, s Lorry v náručí.. "Hodná holka, hodnej pejsek, taaak hezky zůstaň…" mluvim potichoučku… Ale ta mrcha jde furt ke mně! "Riku! K noze!" ozve se někde mezi stromy a já si oddechnu, protože zmíněný Rik si to otočí a pádí k páníčkovi. "Omlouvám se ti, myslel jsem, že tak brzo ráno do parku nikdo nepůjde." usměje se na mě omluvně asi 16ti letý tmavovlasý klučina. "No, musim říct, že mě ten tvůj pes dost vystrašil..A Lorry taky!" zasměju se a pustím svýho chlupáče na zem. Jak jsem očekávala, s kňučením se mi schovává za nohama.

S Tomem jsem nakonec strávila asi tři hodiny. Přišlo mi, že se známe snad věky, tak dobře se mi s ním povídalo. Lorry se nakonec smířila s tím, že se její panička jen tak místa nehne a nakonec se celkem sžila s Rikem. "To ten čas letí, když se člověk dobře baví," mrkne na hodinky " a já už budu muset jít. Mohl bych tě ještě někdy vidět?" usměje se na mě.


Ich brauche dich - 11. díl

12. října 2008 v 21:19 | Fleur |  Killerpilze... Ich brauche dich
Pozn. autora: Bez omluvy, bez ničeho. Časová tíseň, všeobecná nechuť. Pro všechny, kteří mě mají rádi a kteří mi věří. Děkuju.

Probudila se a podívala se na budík. Bylo šest, šest odpoledne. Absolutně nechápala, proč v tuhle dobu leží v posteli. Zavřela oči a snažila se rozpomenout na to, co se stalo. Až teď si stačila všimnout, že v posteli není sama. A že není oblečená. Na chviličku ji napadlo, že je zpátky ve svém zpackaném životě a vedle ní v posteli leží její otčím, který se rychle unavil a usnul. Ale ten by přece chrápal. A tady to vůbec nevypadalo jako v jejím starém pokoji. Konečně si uvědomila, kde to je. V jejím krásně zařízeném pokoji v Německu. V jejím vlastním domě. Ale to ještě pořád nevysvětlovalo fakt, že je nahá a s někým v posteli. Připadala si, jako by vypila opravdu hodně alkoholu a teď měla slušné okno. Ale ona přece alkohol nepila. Ne teď a ani ne předtím. Měla vůči němu averzi, hlavně kvůli matce. Ale když neměla opilecké okno, proč si tedy nemohla vzpomenout na posledních pár hodin?
Člověk za ní se neklidně zavrtěl a objal jí rukou, kterou už tak měl přes ni přehozenou, ještě pevněji. Bála se pohnout byť jen o píď, aby toho spícího člověka neprobudila. Bála se, co by se stalo, kdyby se probudil. Co by udělal? Zmlátil by jí, jako její otčím? Podívala se na ruku, kterou měla okolo pasu. Chvíli si jí jen tak prohlížela, ale pak jí to došlo. Podle náramků a prstýnku. Ona se vyspala s Johannesem Halbigem. Něco v ní si částečně oddychlo. Pro tohle si nemohla vybrat lepší osobu. Ale část jí jako by se zhroutila. Vždyť… tolikrát mu opakovala, že si s ním nechce nic začít. Že nemůže. Že… se bojí. A teď? Nechápala, jak se to mohlo seběhnout tak rychle. A jak to mohla všechno zapomenout. To to bylo tak strašné? Co když se to prostě její mysl snažila vypudit proto, aby se ještě víc netrápila? Ale vždyť to byl Jo. Nemohl jí ublížit.

"Děje se něco?" zeptal se najednou. Trochu se vyděsila, ale nedala na sobě nic znát. Jak si mohla nevšimnout, že se probouzí? To už je opravdu takový blázen? Snažila se přestat nad tím vším přemýšlet, snažila se… Jen se snažila vzpomenout. Nevěděla co mu má říct. Jak by vzal fakt, že si nic nepamatuje? Byl by na ní naštvaný? Nebo by se jí snažil pomoct vzpomenout si? Nebo by to prostě nechal být? Nevyznala se v něm. Nevěděla, co od něj může a nemůže čekat. Neznala ho tak dobře. Vždyť se ani nestačili znovu pořádně poznat, věřit si. A ona už s ním skončí v posteli. Nelíbilo se jí její vlastní chování. Nechtělo se jí věřit, že by jí on do čehokoli nutil. Tudíž tu byla jen jedna možnost. Ona ho musela svést.
"Všechno je v pořádku," odpověděla mu a pokusila se o úsměv. Přesto se vyhnula tomu, aby se k němu otočila. Nechtěla se dívat do jeho obličeje. Nechtěla vidět jeho oči. Nevydržela by to. Musela by mu říct pravdu. Ale kdoví co by to s nimi udělalo. S jejich vztahem. S jejich přátelstvím. Nebo i s tím, co mezi sebou měli teď. Co to vlastně bylo? Nevěděla. Možná se bála vědět. Něco jí unikalo a ona možná nechtěla vědět, co to bylo. Protože by se tomu potom musela postavit. Nebo s tím splynout. A nevěděla, co by nesla hůř a co lépe. A jestli by vůbec snesla cokoli z toho. Jestli pro ní nebylo lepší donekonečna se schovávat a bát se. Odhánět od sebe kohokoli, kdo by jí chtěl jak ublížit, tak pomoci. Bylo to tak jednoduché, uzavírat se do sebe před tím velkým světem plným zlých lidí.
"Není," odpověděl stručně a tím jí opět vytrhl z myšlenek. "Poznám, když je něco špatně. Lituješ toho?" zeptal se klidně. Možná až moc klidně. Ten klid, který z něj vycházel, jí mrazil. Zase nevěděla, co si má myslet. Nevěděla, jak se má zachovat. Její mysl nebyla schopná dělat závažná rozhodnutí, takže ona nebyla schopná se rozhodnout jestli mu má říct pravdu nebo ne.
"Já…" odmlčela se. Snažila se najít správná slova. Slova, která by mu neublížila. "Nevím, co se stalo. Nic… nic si nepamatuju," vysypala ze sebe. Stále se mu neodvážila podívat do očí. Cítila, jak se ty její zaplňují slzami. Nevěděla proč, prostě musela brečet. Musela tomu dát průchod. Přitiskla víčka k sobě, jako by se to tím mělo všechno vyřešit. Přála si, aby se nic z toho nestalo. Aby teď nemusela být v téhle situaci. Aby nemusela čekat na to, co Jo řekne. Aby nemusela… aby nemusela žít. Často na to myslela. Jak by bylo jednoduché, kdyby se nikdy nenarodila. Nebo kdyby se narodila někde jinde, někdy jindy, jako někdo jiný. Co by se stalo? Bylo by jenom o jednu o sobu na světě méně. Narodily by se jiné. Nikomu by to nevadilo. Ostatně, nikdy by se Joem nepotkali. Nikdy by se jí po něm nestýskalo. Všechno by bylo v pořádku. Také často myslela na to, jaké by to bylo, kdyby umřela. Jedno kdy, jedno jak. Kdyby prostě umřela. Dřív by to bylo jednodušší, nikomu by nechyběla. Ale teď… byl tady Jo, byl tady Fabi a jejich rodina, byl tady Mäx a jeho přítelkyně. Lidi, se kterými se vídá každý den. Lidi, kteří se starají. Které zajímá. Nebo se jim alespoň daří předstírat, že je zajímá. Kdyby nikoho z nich neznala, bylo by to snazší. Udělala by to, co dělá spoustu lidí jejího věku. Vzala by žiletku a řízla by se. Dala by volný průchod bolesti. Třeba by se jí ulevilo. Třeba… by to všechno zlepšilo. A pak by to jednou přehnala. A nikdo by jí už nezachránil. A ona by volná. A byla by zase s tátou. S jediným mužem v jejím životě, který ji nezklamal. Možná jenom nestačil, možná jen umřel příliš brzo. A možná jí zklamal právě tím, že umřel. Nechal jí tu, napospas tomu zlému velkému světu. Tu malou holčičku, která nevěděla co si má počít. Ztratila lidi, které milovala. A ostatní ji jen ubližovali. A tak ta malá holčička vyrostla a obrnila se. A teď se ta obrana prolomila, stáhla ji. A byla zase bezbranná. Jak to mohla dovolit? Jak mohla někomu dovolit, aby ji zase ublížil?
"Ne… nepamatuješ? Ale… jak nepamatuješ? Co si nepamatuješ? Jak si to můžeš nepamatovat? To není normální, nebo jo? Jak můžeš prostě zapomenout, co se stalo? To… to to nic neznamenalo? Proto si to zapomněla? Nebo to říkáš jen proto, aby ses se mnou o tom nemusela bavit?" zahrnul jí slovy, otázkami, výčitkami. Všechny otazníky z její hlavy, které on vyřknul nahlas, jí najednou připadali jako jedná velká změť zklamání. Z jeho strany i z její. Zase nevěděla, co mu má říct. Vždyť ona sama nevěděla. Ať už by teď řekla cokoli, bude to pro něj znít jako zrada. Vždyť ho přece svedla, to věděla určitě. A teď… znělo to, jako by se z toho chtěla vyvlíknout. Ale vždyť to nebyl její styl. To by nebyla ona. To by nedokázala udělat, ne jemu.
Posadil se a dál se díval na její záda. Ona se ale nemohla otočit. Nemohla mu čelit. Přitáhla si nohy k tělu, pod dekou se schoulila do klubíčka a dál polykala slané slzy, které jí tekly po tvářích. Nesnažila se je zastavovat, bariéru z očních víček také povolila. Neměla stejně význam. Nemohla nic změnit. Slzy mohly ulehčit jejímu trápení, byť jen o kousek. "Neumím to vysvětlit," pípla. To bylo všechno, na co se zmohla. Chtěla se mu omluvit, prosit ho o odpuštění. Opakovat mu, že to není jeho chyba, že neví jak se to stalo. Že je to určitě něco v ní, že ona je ta špatná. Chtěla mu říct, jak jí to mrzí. Ale nemohla. Nezvládla by to, ne tak jak by chtěla. To co by se snažila říct by mohlo vyznít úplně jinak. A on by s ní potom už třeba nikdy nepromluvil.
"Je to moje chyba, že?" zeptal se najednou naprosto nečekaně. Tedy, ona tu otázku čekala, ale ne teď, po tak dlouhé chvíli ticha. Nadechla se a posadila. Přitiskla si deku k hrudi, aby zakryla co nejvíc mohla. Pak se znovu nadechla a obrátila se k němu.
"Tvoje chyba? Ne, to ne… není," snažila se. Nemohla dovolit, aby si to vyčítal.
"Ale je. Neměl… neměl jsem na tebe tak tlačit. Já… nemohl jsem se udržet, nevydržel jsem to. Promiň. Nechtěl… nechtěl jsem ti ublížit. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Myslel jsem… že pak už bude všechno v pořádku. A očividně není," sklopil hlavu. Nevěděla, co si má myslet. Zase. Byla si tak jistá, že za to může ona. Že… ona ho svedla, ne on ji. Byl přece tak opatrný co se týče každého jejich doteku. On by jí přece neublížil, držel by se zpátky. Teď byla ještě víc zmatená než kdykoli předtím. To jí znervózňovalo. Nevěděla, co mu má říct. Jestli si má myslet, že jí lže, nebo jestli mu má věřit.

Mnichov Mnichov 31.díl

29. srpna 2008 v 9:19 | Máňa |  Killerpilze...Mnichov Mnichov
Lehli jsme si do chladného písku a pozorovali oblohu. "Ann..Ještě jednou promiň za to s tou Terkou, já…" "Nemluv Fabi..Ne o tomhle, ne teď," usměju se na něj a pohladím ho po tváři. "Hele Ann!" ukáže najednou na oblohu. Vzhlédnu. Páni, padá hvězda!! "Něco si přej…" pronesu do ticha a zamyslím se. Tak moc bych si přála, aby…aby… Nedokázala jsem najít jedinou myšlenku, která by se stočila ke mně a k Fabimu. Přála bych si někoho, kdo mě bude opravdu milovat.

Asi po hodince vypravování a něžností jsme se odebrali na chatku na kutě. Terka byla kupodivu ještě vzhůru. "Ty nespíš?" "Nemůžu… Chci s tebou mluvit. Omluvit se a tak,". A je to tady zase.. "Terko, neomlouvej se. Bylo to hnusný, ale už je to za náma," umlčím připravující se tok omluv a kdo ví čeho všeho ještě. Nakonec jsme prokecaly celou noc, o všem možném. Byla jsem ráda, že jsme zase kámošky. Tahle holka mě nějak… v jiným smyslu učarovala. I přes to, co udělala, jsem věděla, že lepší kámošku mít nemůžu.

Ty dny v Itálii utíkaly jako voda a tak jsme najednou zase seděli a autobuse domů. Zabrali jsme si zadní sedačku, já,Luke,Fabi a Terka. Páté místo zůstalo neobsazené, tak se na něj naskládalo všechno možné. Seděla jsem mezi Fabim a Lukem, bylo to hrozný, dva krásný kluky vedle sebe… Bože, neuveď mě v pokušení… "Ale nejlepší na tom bylo, že to nebylo jeho!" ukončí jednu z mnoha vtipných historek Luke a my se rozesmějeme jako šílenci. "To mi řekni, je tohle možný? Takovejch historek…" pronese Terka a znovu se bláznivě rozřehtá.

Kluci usnuli a tak jsme vymyslely s Terkou takovou malou srandičku… Tužka na oči, pár stínů a nakonec rudá rtěnka. Výsledek byl úžasný… Fabimu jsme na tváře nakreslily tužkou srdíčka a podobný nesmysly, kdežto z Luka jsme udělaly kočku (tečka na špičce nosu, pár jemných pih a fousky). Do toho jsme oboum namalovaly oči a pusu. Jaký z toho bude šok pro paní učitelku jsme opravdu netušily… Když nás šla zkontrolovat, tak zaječela jako pavián, čímž se jí podařilo vzbudit celý autobus. Poté, co se ostatním podařilo zjistit příčinu, se horlivě rozesmáli. Podala jsem Fabimu zrcátko. "Sluší ti to lásko…" usměju se na něj vesele. "Hej a co já?" ozve se za mnou Luke. "No tobě taky, ty kocoure," smích!!

Mnichov Mnichov 30.díl

14. srpna 2008 v 19:01 | Máňa |  Killerpilze...Mnichov Mnichov
Ztuhnu. "No tak, co tam děláš??" zavolá za mnou někdo a já si oddechnu - kluci mě neviděli. Otočím se a uvidím Terku. "Ale nic, jsem si nějak zajímavě chtěla vyfotit okolí," řeknu první kokotinu, která mě napadla, jen aby si nemyslela, že špehuju Fabiho s Lukem… Šli jsme si spolu sednou ke klukům. Rafinovaně jsem si sedla mezi kluky tak, aby Fabi musel sedět na kraji lavičky a ona se tedy musela vecpat k Lukovi. Chudák kluk, nemá ji moc rád, už jen proto, že je to dcera naší milované třídní… Brrr…

Dny v Itálii utíkaly jako voda a tak se najednou stalo, že tu byl poslední večer a my jsme měli závěrečnou diskotéku a věřte nebo ne, Wrightová nám řekla, že můžeme být vzhůru jak dlouho chceme a nejlepší věc na tom byla ta, že se vydala do města na nákupy! Absolutní svoboda!! Kluci začali hned po odchodu třídní vytahovat láhve alkoholu, připravovat muziku, srážet stoly, odklízet židle a tak dále. "Mamino, že nám něco uvaříš!" zařve na mě Luke. "Jasnačka!" odvětím zpátky a jdu do kuchyně. Díky tomu, že holky jsou totální bárbíny a kromě malování nehtů,očí či drbání kluků anebo nových trendů a starostí o vlasy neumějí vůbec nic a kluci taky neumí vařit, zase to bylo celé na mě a tak mi začali vtipně říkat mamina. Nijak jsem nebyla proti, vaření mě docela bavilo. A tak jsem sebrala poslední zásoby co máme a udělala z toho guláš a nějaký jednohubky a podobný.

Třídní se buď ještě nevrátila, anebo rovnou zapadla do postele, protože na disce se už neukázala. Pilo se a tančilo asi až do tří do rána, kluci začali odpadávat díky promilím v krvi a holky zase proto, že kluci už tancovat nechtěli. A tak si většinou každý ustlal někde pod stolem, na něm či na zemi. Fabian ani já jsme toho moc nevypili a tak jsme byli celkem střízliví. Po tom, co Luke neustále mumlal něco v tom smyslu, že mě miluje, byl Fabi celkem rád, když konečně usnul. Vytratili jsme se do mé prázdné chatky, jelikož Terka skončila v náruči Joshui (ano i proto odešla skupina barbie na chatky - jejich princ si našel zlou královnu a ne je, úchvatné zlatovlásky?? Blééé!!). Vzala jsem dva ručníky a vyrazili jsme za nočního světla na pláž.

Modeling,láska nebo přátelství 12.díl

13. srpna 2008 v 18:33 | Máňa |  Killerpilze..Modeling,láska nebo přátelství
Max se zmateně podrbe na hlavě. Provrtám ho zlostnýma očima, protože on určitě ví něco, co uniklo mě. "No co, došli jsme normálně k nám, protože jsi žvanila něco o tom, že takhle domů nemůžeš. Ale neboj, mezi námi…" odmlčel se "…nic nebylo,fakt ne,". Najednou se z vedlejšího pokoje vymotá Meredith. "Jé ahoj Mario, co ty tady děláš?" usměje se na mě a faleš z ní přímo tryská. Začínám tušit něco hodně zlého. "Počkej Mario, nechoď t…!" chce mě v poslední chvíli zadržet Max, bohužel. Vtrhla jsem do pokoje a doufala, že tam není ten, kterýho mám na mysli. Ale náhoda je blbec…

V posteli ležel jak široký tak dlouhý a ještě ke všemu nahý a pod peřinou zahalený Johannes, všude kolem po podlaze a po nábytku se válely kusy oblečení a spodního prádla, zahlédla jsem i otevřený balíček prezervativů. Vyděšenýma očima jsem těkala po místnosti a hledala cokoliv, jakoukoliv zmínku o tom, že kluk ležící v posteli není Johannes, ale oči mě usvědčovaly, že jsem v té nejhorší noční můře, jakou může zamilovaná a šťastná holka zažít. "To…ne…toh…" snažím se o řeč, bezvýsledně. Slzní kanálky ucapaly mé vyděšené oči, a tak strašně pálily, když se chtěly slzy dostat na povrch. "Maxi…" zavyju z posledních sil a obejmu ho, zavřu oči a umožním průtoku slz, aby zmáčely Maxovo rameno.

S pomocí Maxe jsem byla schopná dojít až k nám domů. U Halbigů doma, kde jsem se ráno probrala, jsem nechala vzkaz, zmáčený kus papíru, který jsem Johannovi obmotala provázkem kolem nohy, aby si ho určitě všiml, plný vyznání o tom, že s ním už nechci mít nic společného a že mu gratuluju k tomu, že si vybral tu největší děvku pod sluncem. "Maxi, mohl bys jít na chvíli k nám?" upřu k němu prosebné oči a doufám, že mě nenechá ve štychu. "To víš že jo," usměje se na mě mezitím co já se snažím roztřesenýma rukama odemknout. "Dovol, který to je?" "Ten modrý," podám Maxovi klíče.

Celé odpoledne, přes oběd až do čtyř jsem se bavila s Maxem a oba jsem se úzkostně vyhýbaly tématu láska a vztahy, ani se nemluvilo o kapele a nic podobného. Když odcházel, otočil se u branky, podíval se mi do očí a upřímně mi řekl, že… "Je tě škoda pro někoho, jako je Johannes," pohladí mě po tváři. "Až se zase budeš chtít začlenit, dej mi vědět, pro tebe bych udělal první poslední," usměje se na mě, pak se otočí a odejde.

Kam dál