Říjen 2007

Kamera,klapka... AKCE! 5.díl

21. října 2007 v 20:00 | Kajuš |  Olsenky...Klapka,kamera..AKCE!
Než jsme se stačili všichni vzpamatovat, Jim zmizel.
"Nevíte co mu je?" Zeptá se sklesle Ashley.
"Nevím, ale možná mu vadí, že se na place bavíš hodně s Jasonem." Prozradím jí svůj názor.
"No, jo... Že mě to nenapadlo. Tak zítra se budu věnovat Jimovi víc, myslíte, že to pomůže." Začne Ashley rozvíjet plány.
"Jasan vy dvě hrdličky..." Zasmějem se s Mary-Kate a políbíme se.
"No, vy máte co mluvit." Vrhne po nás trochu smutný avšak chápavý pohled.
"No nic, já jdu taky do hotelu a nechám Vás tu o samotě, tak nic nevyvádějte." Začne nám Ashley ze srandy klást na srdce rady.
"Jasně, mami.." Řekne zcela vážne M-K.
A pak Ashley zmizí, ještě na ni stihneme křiknout čau a je v čudu jako Jim. A protože mi se rozdělit nehodláme, zajdeme spolu do kina.
"Tak co dávaj?" Zeptá se mě.
Potom co prostuduju dnešní program jí odpovím: "Dva super filmy, tak kterej si vybrat..?"
"Jména, herci atd., tyhle informace Ti nic neříkaj?" Zaculí se.
"No, jasně že říkaj. Říkám super filmy a hraje v nich moje oblíbená herečka." Dám jí pusu na tvář?
"Cože? Kdo to je?" Zasměje se a chce mi vytrhnout leták s filmama z ruky. Ale já jí ucuknu, tak se tam chvilku snaží získat program, ale pak to zdá a políbí mě a tak jí ho dám.
"Aha, takže v obouch hrajem se ségrou hlavní role, to jsou teda fikmy.." Uculí se.
"Tak mě je to jedno vyber ty, já je oba viděla, dokonce i natáčení." Pomalu se jde do řady na lístky. A osloví ji několik holek a požádá ji o autogram. A tak v rychlovce koupím lístky na jeden z filmů, na ten, kde hrají holky ještě jako malé a čekám až se dopodepisujea rozloučí se s holkama. tak jde za mnou.
"Tak jdeme? nebo ten film začne bez nás, ne že by mi to vadilo, ale stejně..." A tak jdeme do sálu a nejdem svoje místa. Než začne film ještě se chvilku líbáme a pak sledujeme film, po chvilce to Mary-Kate přestane bavit a začne se tulit.
A tak z filmu vím, jen útržky mezi líbáním, lechtáním, ze kterého vznikl hlasitý smích a všichni se po nás otočili.
A tak jsme se chvilku sklidnili.
Když film skončil, toulali jsme se setmělým městem domů, bylo to nádherně romantické.
Vyprovodil jsem Mary-Kate před hotel, rozloučili jsme se a já pomale došel do karavanu.
Jim už spal, ale chvilku potom co jsem ulehl, začal brblat ze spaní vždy kousek a pak chvilka tiha, poslouchal jsem: "V poho, já se Ti moc omlouvám, děsně jsem žárlil." Řekne smutně a pak dodá: "Ashley, já Tě miluju." A tak je mi jasné, Jimovi se prostě zdá sen o jeho lásce Ashley. A tak jsem se otočil a usnul. Zdál se mi taky sen o Mary-Kate, ale ráno už si ho nepamatoval.
Mark...

End or beginning

19. října 2007 v 20:08 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
"Angele!" Buffy vběhla udýchaně do jeho kanceláře.
"Faith co tady..."
"Ne! Nejsem Faith. Jsem Buffy. Sakra ona mi ukradla tělo a teď je někde s mými přáteli a... radši ani nechci myslet na to, co s nimi může udělat."
"A to ti mám věřit?"
"No... Ano."
"Jasně. To jsou zase ty tvoje triky."
"Jo, obvykle jo. Ale teď ti opravdu říkám pravdu."
"Už ti věřím. Jasně."
"Tak mě, sakra, vyzkoušej. Něco co Faith neví. Co o nás sakra Faith neví? Poprvé jsme spolu mluvili, když jsem tě skopla na zem. Potom jsi mi dal ten křížek. Kvůli mě jsi zabil Darlu. K sedmnáctám narozeninám jsi mi dal Claddagh. Těsně předtím, než jsem tě zabila, jsem ti řekla ať zavřeš oči. Pak jsem tě probodla tím mečem a zdrhla jsem. Nic jinýho, co by Faith nevěděla, mě nenapadá."
Angel se na ní chvíli díval, pak šel k ní a políbil jí. Buffy ho okamžitě odstrčila.
"Co si sakra myslíš, že děláš? To, že potřebuju pomoc neznamená, že se tady s tebou budu líbat."
Angel se na ní podíval a pak se začal smát.
"Co je?"
"Nic. Jen... Faith by se takhle nechovala. Takže jsi to ty."
"Takže tohle byla ta zkouška, jo?"
"Jo."
"Takže mi pomůžeš?"
"Co mi zbývá?"
"Nic."
"Fajn. Zavolám Willow, ať si dávají pozor, než to vyřešíme."
"OK. To je hrozný být v tomhle těle. Jak to Faith může vydržet. Ty příšerný vlasy... No fuj."
"O tomhle si můžeš popovídat s Cordelií. Mě do toho nezatahuj."
"A jak se vlastně má?"
"Mám se skvěle. Díky za optání." do kanceláře se přiřítila Cordelie. "Tak Angele ty se bavíš s touhle vražedkyní?"
"Než něco řekneš, dovol abych ti to vysvětlil. Tohle není Faith, ale Buffy v jejím těle."
"Zase nějakej skvělej trik, jak tě dostat?"
"Ne, tentokrát ne."
"Jasně. A proč jí věříš tentokrát?"
"Poznám to..." mrknul na Buffy.
"Aha. Tak fajn. Předpokládám, že Faith jako Buffy lítá po Sunnydale a nikdo o tom neví."
"Předpokládáš správně."
"Jak se to stalo? Nemůžeš si přece jen tak vyměnit tělo s Faith."
"Měla nějakou věcičku... asi jí to nechal starosta. Použila to a potom to rozšlápla. A mě sebrala Rada."
"Takže tě musíme dostat zpátky do tvýho těla. Ale jak?"
"Kdybych to věděla, tak sem nejezdím a už zas žiju normálně. Panebože. Já uplně zapomněla na Rileyho. Sakra ta Faith mi to pěkně zavaří. Já jí znám. Vyžvaní mu uplně všechno možnýho i nemožnýho. Ta se s tím párat nebude."
"Ohh. Riley... Tvůj nový přítel. Jak se má?" zeptala se Cordelie.
Buffy, která věděla, že tohle téma by Angela rozhodilo, na ní vrhla nenávistný pohled.
"Oops. Promiň. Já jen myslela... Že bych se mohla dozvědět, jak si tam v Sunnydale žijete."
"Pokud myslíš Alexe, tak ten chodí s Anyou."
"Co?! Ta démonka pomsty. Ta Anya!"
"Jo, ta Anya. Ale ty přece vůbec nežárlíš. Alex tě vůbec nezajímá..." popichovala jí Buffy.
"Mě ale opravdu Alex vůbec nezajímá. Anya musí být totální magor, že si s ním něco začala."
"No ona tvrdí, že je dobrej v posteli. Ale kdo ví, třeba v tom je i něco víc..." řekla tajemně.
Cordelie potlačovala vztek a když Angel uviděl její výraz, vyprskl smíchy.
"Co je?" zeptala se naštvaně Cordelie.
"Nic."
"Proč se směješ?"
"Jen tak."
"Takovýhle záchvaty smíchu nejsou jen tak."
"Neřeš to Cordy. Stejně ti nic neřekne." uklidňovala jí Buffy.
"Angele našel jsem... ááá." do dveří vrazil Wesley, ale pak si všiml Buffy a začal couvat.
"Klid Wesley."
"Klid? Klid? Šílená přemožitelka je tady a já mám bejt klidnej? Všechny nás tu zabije. Viď, že nás tu všechny zabiješ."
"Ne, nezabiju."
"Proč ne? O to ti přece celou dobu šlo. Všechny nás zabít."
"Faith ano, ale mě ne."
"Buffy?"
"Jo, jo. Jsem to já."
"To nemůžete říct dřív? Takhle mě děsit."
Buffy chtěla něco říct, ale právě zazvonil telefon. Angel ho zvedl.
"Haló?"
"Angele? Máme problém."
"Ahoj Will. Zrovna jsem ti chtěl volat."
"Ty to nechápeš. Jde o Buffy."
"Já vím. Faith si s ní vyměnila tělo."
"Jak to víš."
"Je tady."
"Díky bohu. Měla jsem strach, aby jí Rada něco neudělala."
"Je v pořádku. Komu jsi o tom řekla."
"Vím to jen já a Tara."
"Kdo je Tara?"
"Moje přítelkyně. To ona na to přišla. Je taky čarodějka."
"Dobře. Zatím to nikomu neříkej. Jen se všechny snaž držet dál od Faith."
"OK. Kdy přijedete?"
"Večer."
"Fajn. Tara už pracuje na jednom kouzle, co by mělo zajistit, aby se zas vrátili do normálu. Ahoj."
"Ahoj."
"Takže Willow už to ví."
"Ale... jak to?"
"Kdo je Tara."
"Willowina přítelkyně."
"Ona to zjistila."
"Willow má přítelkyni? A co Oz."
"Ten odjel. Nezvládal toho vlkodlaka v sobě. A Willow si našla holku."
"Nikdy bych do ní neřekla, že je..."
"Lesbička? Nejde ti to na jazyk?"
"No je to zvláštní. Vlastně je to nenormální."
"Cordelie nežijeme ve středověku."
"Já vím, ale..."
"Jasně. Ale."
"Děvčata, mohla byste tohle téma nechat na jindy? Máme ještě pár případů." ozval se Wesley.
"Jistě pane!" Buffy zasalutovala.
---
"Kde že se máme s Will sejít?" zeptala se prozíravě Cordelie.
"V Bronzu."
"Tam už jsem nebyla dlouho... Jak to může bejt dlouho?"
"Už skoro rok, co jste zdrhli ze Sunnydale."
"Kdo všechno tam bude?"
"Snad všichni. Měli by tam Faith nalákat."
"OK. Takže se zase uvidíme..."
"Jo, jo. Snad se jim podařilo sehnat Rileyho."
"Jo jasně." procedil Angel.
"Co ti zase vadí? Vždyť jsi to chtěl! Chtěl jsi abych měla normálního přítele a teď jseš naštvanej. To já bych měla bejt ta, co je naštvaná. Ale nejsem, protože jsem spokojená. Zvykla jsem si. A mám klid. Alespoň v osobním životě nemusím řešit, že mě můj přítel může zakousnout."
"To bych nikdy..."
"Jasně. To bys nikdy neudělal. Ale co já vím, co se ti může v tý tvý blbý upíří palici zvrtnout. A pak co? Pak je tu zase ten bídák Angelus a vraždí mý přátele."
"Tohle už jsme probírali."
"Jo. Probírali. A taky jsme probírali to, že ty se nebudeš plést do mého života a já se nebudu plést do tvého. A když někdo z nás bude potřebovat pomoc, tak si prostě pomůžeme. Nic víc, nic míň."
"Ona má pravdu Angele. Nepleť se do jejího života. Ty jsi byl ten co to ukončil a odešel." vložila se do jejich rozhovoru Cordelie.
"Díky za úsudek Cordelie. Fakt si toho vážím." sjel jí Angel.
"Sakra nechte toho. Už jsme tady." křikl na ně Wesley a vešel do Bronzu.
Faith se zrovna bavila s Rileym, který si stále ještě myslel, že je to Buffy. Potom uviděla Angela. Nechala Rileyho Rileym a běžela k němu. Okamžitě ho vášnivě políbila. Angel jí ale odstrčil.
"Myslíš si, že ti na to skočím Faith?"
"Jak víš, že..."
"To víš, měl jsem návštěvu..." za ním se objevila Buffy.
"Ahoj Faith. Doufám, že sis tu výměnu těl užila." zařivě se usmála.
"Sebrala tě..."
"Rada? Ale prosím... Myslíš si, že já bych jim neutekla? Jsi tak najivní? Umím používat i tvoje tělo. I když řeknu ti, měla bys něco dělat s těma svejma vlasama. Přemejšlela jsem, že bych ti je nechala ostříhat... Ale přece jen to nechám na tobě."
V tu chvíli k nim přišla Willow a z malé krabičky vypustila zelené světélko. Buffy se zapotácela a Faith spadla na zem. Každá už měla své vlastní tělo.
"V pořádku?" zeptala se Willow Buffy.
"Jo, jo. Jen..." zase se zapotácela a Angel jí podepřel. "To je hnusnej pocit. Vyměnil si s někým tělo."
Faith se začala zvedat. Ale to už u ní byla Cordy a jednou ranou jí poslala k zemi. Pak jí s Wesleym zvedli a někam odtáhli.
"Uhh. Co to bylo?" zeptala se Buffy vyjeveně.
"Cordy trochu cvičila..."
"Trochu? Tomuhle se říká trochu? Já už fakt ničemu nerozumím." řekla. Pak si všimla Rileyho a šla k němu. Angel se jen díval za ní.
"Riley..."
"Co to mělo znamenat?"
"Faith si se mnou vyměnila těla a ..."
"Myslím ten polibek."
"To já ne. To byla Faith. Já bych nikdy..."
"Ale nepovídej. To je ten tvůj bejvalej, o kterým jsem neměl vědět, co?"
"Angel je..."
"Co je zač?"
"Nikdo důležitý."
"Nelži mi Buffy."
"Je to upír."
"Ty jsi chodila s upírem? Já myslel, že jsi přemožitelka."
"Angel je jiný. Má duši. Nevraždí a ..."
"Ty ho miluješ."
"Milovala. Skončilo to! Dávno."
"Je ti to vidět na očích, Buffy. Pořád ho miluješ a on tebe taky."
"Nesnaž se tady filozofovat Riley. Nemiluju ho. Miluju tebe! Nikoho jiného." řekla těžce.
"Ne! Mezi námi je konec. Buď s ním. A buď šťastná."
"To jsem Riley. S tebou."
"Nech toho Buffy. Sama sobě lžeš." odešel.
Buffy šla ven, opřela se o zeď a začala plakat. Za chvíli k ní přišel Angel.
"Mám s ním promluvit?"
"A co mu řekneš? 'Tvoje přítelkyně chce, aby ses k ní vrátil, protože mě miluje, ale nemůže se mnou být'? Ne díky."
"Tak co pro tebe můžu udělat?"
"Odejít. Kdykoli se objevíš, něco se stane. Kdykoliv seš v mý blízkosti, udělám nějakou blbost. A já nechci dělat blbosti. Ale když tu dál zůstaneš, nevydržím to. A víš co se stane potom..." řekla zklesle.
Angel se jí jen podíval do očí a pak se obrátil k odchodu.
"Angele!" křikla za ním Buffy. Otočil se. "Miluju tě!"
Pár kroky byl u ní a políbil jí. "Taky tě miluju. Ale teď už musím jít." odtrhl se od ní a rychle odešel do tmy.
***KONEC***

Ach ta paměť

19. října 2007 v 20:03 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
"Ahoj lidi."
"A ty jsi kdo?" zeptal se Gunn a namířil na Buffy sekerou.
"Ohh. My se ještě neznáme. Jsem Buffy Summersová. Přemožitelka." usmála se a podala mu ruku.
"Jsem Gunn."
"Ahoj Cordy." objala Cordelii.
"Ty jsi... už vím ta nová holka co se přidala k těm outsiderům. Proč mě objímáš? Proč se s tebou bavím? Jaká přemožitelka."
"Wesley co se stalo? Proč se Cordelie chová tak jak chová?"
"To bych taky rád věděl. To je ta zkouška Rady. Zavřeli nás tady s upírem a buď zemřeme my nebo on."
"Vždyť tu bydlíte tak jaká zkouška. Tou zkouškou jsem prošla. Tohle není to co myslíš. Vždyť víš ne? Potom vyhodili Gilese."
"Co? Takže ty jsi přemožitelka? A kdo je tvůj pozorovatel? Rád bych se s ním setkal."
"Nemám pozorovatele. Vykašlala jsem se na Radu, když odmítli pomoct Angelovi. To si nepamatujete? Kde vůbec je Angel."
"Kdo je Angel? Jsme tu jen my, Fred a Liam. A pak ten Karthmama-nyuhg démon."
"Neříkej, že Angelovi zase říkáte Liam. Já myslela, že z toho u vyrostl."
"Takže Liam je Angel? Že se nezmínil."
"Kde je?"
"Někde nahoře."
"OK. Jdu za ním. Nějak to vyřešíme. Pravděpodobně jste ztratili paměť. Ale to nevadí. Nic nedělejte a nikam nechoďte."
"Ale..." chtěl něco namítnout Wesley, ale Buffy už byla pryč.
"Angele?" Buffy procházela dlouhou chodbou.
"Hledáte někoho slečno?" za jejími zády se objevil Angel.
"Fuj. Angele tys mě vyděsil. A to by člověk řek, že už jsem si na ty tvoje upíří kousky zvykla."
"Jak víte, že jsem upír?" začal couvat. "Já... oni si myslí, že jsem zlý. Ale já jim nechci ublížit..."
"Já vím. Nikomu bys neublížil. Uklidni se." Angel se zastavil a ona pomalu došla k němu. "Proč si nikdo nic nepamatujete?"
"A co si máme pamatovat?"
"Poslední roky vašeho života."
"Můžete být konkrétnější?"
"No ty jsi zapoměl na takových... 220 let. To víš, jako upír jsi žil dlouho. Wesley a Cordelie asi na sedm let a nevím na kolik Fred s Gunnem, protože je vidím poprvé."
"Jak to, že mě znáš."
"Tři roky jsem s tebou chodila... Ale to není podstatný. Pojď." natáhla k němu ruku. Angel jí chytil, přitáhl k sobě a vášnivě políbil. Buffy ho odstrčila.
"Co je? Říkala jsi, že jsme spolu chodili."
"Ale to už je dlouho. Teď jsme každý někde jinde... No to je jedno. Musíme tohle vyřešit." chytila ho za ruku a táhla dolů.
"No konečně. Musíme najít toho upíra a zneškodnit ho."
"Žádný zneškodňování upírů nebude."
"Ale on nás zabije."
"Vypadá snad on jako někdo, kdo by zabil?" ukázala na Angela.
"To on je ten upír? Zabiju ho." Gunn zase zvedl sekeru. Buffy se postavila mezi něj a Angela.
"Nikdo se zabíjet nebude."
"Ale on je upír. On je ten zlej."
"Upír není člověk. Upír je jenom krvelačná bestie. Nikdy nebude jiný."
"On má duši. To si nepamatuješ ani na tohle?"
"Upír s duší? No a co."
"Aáá ne. Já to nechci zase opakovat."
"Pojďte sehnat nějakou trávu a budem v pohodě." ozvala se Fred.
"My nefetujeme." okřikla jí Cordelie.
"Promiňte slečno JsemNejchytřejšíANejkrásnějšíNaSvětě."
"Sakra nechte toho."
"Ano dámy. Máme tu závažnější problém. Tady slečna, jak se jen jmenujete, se nám snaží vysvětlit problém s upírem a duší."
"Ano. Takže... Když se staneš upírem, démon ti sebere tělo, ale duši nedostane. Ta je pryč. A jemu byla vrácena. Takže teď myslí a cítí jako člověk."
"Tohle Rada nepřipouští."
"Kašlete na Radu Wesley. Jestli si nepamatujete, vyhodili vás. Už nejste můj pozorovatel. Už nejste ten anglickej suchar. Začal jste žít."
"Konečně někdo, kdo je normální." ozval se svázaný Lorne.
"Ty jsi Lorne, že ano." začala ho rozvazovat. "Co se tady stalo?"
"Chtěli jsme vrátit Cordelii paměť a tohle jsou asi vedlejší účinky." zvedal se ze židle.
"Víš jak to napravit?"
"Bohužel netuším. Ale musí existovat nějaký způsob..."
"Musíme ho najít. A to hodně rychle. Neměla bych zavolat Gilesovi?"
"Myslím, že to nebude nutné."
"Sakra. Uplně jsem zapoměla... Potřebujeme Angela v Sunnydale. Máme málo lidí..."
"Tak to bysme si měli sakra pospíšit."
"Můžete mi vysvětlit, co se tady děje?" zeptal se téměř zděšeně Gunn. "Nesmíme zabít upíra a teď se ještě paktuješ s démonem. Začínám pochybovat o tvé důvěryhodnosti. Mám věřit někomu, koho zabíjím od svých dvanácti?"
"Hej. Jsem přemožitelka. Dělám svoji práci sedm let. To se ještě nikomu nepodařilo. Něco o tom vím."
"Lidi je tu někdo?" ozvalo se z haly.
"Tady jsme Connore."
"Co se tady děje? Jste všichni nějak potichu."
"Máme problém."
"Kdo nebo co to je?"
"Amnézie. Všichni zapoměli na poslední roky svého života."
"V případě Angela na poslední staletí." opravila ho Buffy.
"Vy znáte mého otce?"
"Tvého co?"
"Otce."
"Ona to neví. Myslím..."
"Co mám vědět. Sakra copak jste se všichni zbláznili? Angel nemá syna. Angel nemůže mít syna. Je to upír."
"Takže toho nevíš víc."
"Já už fakt magořím. Přijedu sem hledat pomoc a najdu tady tohle. A pak se ještě dozvím, že můj bejvalej, kterýho navíc pořád miluju, má syna, kdoví jak dlouho a ani se neobtěžoval mi o tom říct. Já jdu. Tohle řešit nehodlám. Jdu si řešit vlastní problémy, mám jich víc než dost." chtěla odejít.
"No tak počkej. Jestli si nikdo nic nepamatuje, potřebujem tě tady."
"Ne nepotřebujete. K čemu bych tu byla. Pletu se do vašich blbejch životů tak jako tak. Nemusím se plést víc."
"Hej. Jsi přemožitelka ne? A tohle je zlo, nebo ne? Tak s tím něco dělej." ozval se zase Gunn.
"Na myšlení jsou pozorovatelé. Pan Wesley JsemNejinteligentnějšíNaSvětě by měl vědět co s tím."
"No... já... vždyť teprve studuji..."
"Ne! Byl jsi pozorovatel! Sakra máš na to mozek. Tak dělej. Mysli. Něco co by zvrátilo paměťový kouzlo."
"Jsou tu nějaké knihy?"
"Ano." Lorne vedl Wesleyho ke knihovně.
"Než pan Chytrolín vyspekuluje co s tím, budeme dělat co?"
"Já bych šla nakupovat. Už jsem dlouho nikde nebyla... Jsem teď úplně jiná..."
"Z toho už jsi vyrostla Cordelie."
"Jak to, že toho o mě tolik víš?"
"Jsi moje bejvalá spolužačka. Byla jsi součástí party."
"Parta? Jaká parta? Já jsem s tebou nikdy nebyla v partě. K tomu bych se nesnížila."
"Ještě, že si nic nepamatuješ. Nepamatuješ si ani svůj vztah s Alexem?"
"Já a on. Já a ta nula. Já nikdy. To bych nemohla. Nemohla bych se zahazovat s někým tak bezvýznamným jako je on. Já jsem byla královnou a on... nic. Ten největší idiot na škole."
"Hodně ses od té doby změnila. Vlastně sis se mnou vyměnila místo. To já jsem s ním měla zůstat, ale nešlo. Kvůli tý blbý kledbě mě opustil. Ty si vlastně ani nepamatuješ na ten maturiťák, že ne? Rozešel se se mnou těsně před ním. A pak se zase objevil... Jako by nic. Jen na ten večer. A pak... Starosta chystal Povýšení a musel mě nějak dostat z cesty... Otrávil ho. Málem zemřel. A já jsem se na něj nevykašlala. Protože jedině krev přemožitelky ho mohla zachránit. Možná jsem ho měla nechat zemřít. Asi by to nebolelo tolik jako když odešel."
"Jak ho potom můžeš ještě milovat?"
"Vlastně ani nevím. Měla jsem přítele, ale rozešla jsem se ním. Teda on vlastně taky odešel. Pak jsem zemřela. Když jsem se vrátila, byl tu další upír, Spike. On byl jediný, kdo mě chápal. Věděl jak mi bylo. A teď už je to rok. A já pořád doufám, že se do něj zamiluju a přestanu myslet na to, co by bylo, kdyby Angel tenkrát neodešel. Ale už je na to pozdě. Musím jít dál." začala slzet a tak se zvedla a vyšla na terasu. Pak začala plakat.
Angel k ní přišel a zezadu jí objal. Nejdřív se o něj chtěla opřít, ale pak si to rozmyslela a odstrčila ho.
"Tohle už nedělej!"
"Proč?"
"Nechci abys to dělal. Nechci aby mezi námi zase něco bylo. Ani nemůže."
"Proč ne? Je ti kvůli té kledbě, jak říkáš?"
"Nejen kvůli tomu. Kdyby záleželo jen na tom, bylo by mi to jedno. Ale odešel si a já žiju svůj život, ty žiješ svůj. Nemá cenu aby jsme se zase dávali dohromady, když vím, že stejně zase odejdeš. Nemá cenu, abych si dělala planý naděje, abych se k něčemu zase upínala."
"A když ti slíbím, že s tebou zůstanu?"
"Jasně. Až obrátíme to kouzlo, začneš zase s tou starou písničkou, že jsme každý někde jinde, že máme jít dál, a že je tady ta kledba a navíc to bylo pod vlivem kouzla... Znám tě moc dobře."
"Máme to kouzlo." zařval na ně Lorne. Oba se vrátili dovnitř.
"To to trvalo."
"My nejsme čarodějové. Jen jsme hledali..."
"Fajn. Tak ale dělejte, protože já nemám čas."
"Takže... tohle je to kouzlo." ukázal knihu. "Je někdo ochotný ho provést." zeptal se. Nikdo se nepřihlásil.
"Když se do toho všichni tak hrnete, tak já to udělám. Teď by se tu hodila Will."
"To je kdo?" zeptali se všichni.
"Radši nikdo. Vlastně, ona už stejně moc nekouzlí... potom co... to je jedno. Stoupněte si do kruhu."
Všichni ji poslechli. Buffy si stoupla do prostřed a začala číst kouzlo, které bylo nejspíš v latině. Když dočetla, kolem kruhu se zvedl vír. Všem se zatmělo před. Buffy upustila knihu a vír ustal.
"Tak už si pamatujete na všechno?" zeptal se zvědavě Lorne.
"Jo... co to bylo? Bylo to divný. Jako bych byla uvězněná uvnitř a nemohla se dostat ven. Jako kdyby mi zase bylo šestnáct..."
"Škoda že mě to nepostihlo taky. Bylo by fajn kdybych zase byla obyčejná holka, která neví o existenci upírů, nebojuje, jen se stará o kluky a oblečení. No to je jedno. Už půjdu. Nevím jak to v Sunnydale vypadá." chystala se k odchodu. Najednou se jí zatočila hlava a zapotácela. Angel jí stačil zachytit než spadla.
"Co se stalo?"
"Proč jsi to udělal?" podívala se na něj se slzami v očích.
"Co jsem zase udělal?"
"Proč jsi ten den vrátil zpátky."
"Co?" díval se na ně nechápavě Wesley.
"Jsi ten největší idiot na světě. Tohle ti neodpustím." vyškubla se mu a utíkala pryč.
"O čem to mluvila?" zeptala se Cordelie.
"To byste nepochopili..." běžel za ní.
Našel jí jak sedí na zahradě a pláče. Sednul si k ní a objal jí.
"Nech mě bejt."
"Nemůžeš tady takhle zůstat."
"Máš pravdu. Nemůžu se na tebe dívat. Navíc musím do Sunnydale."
"Nenechám tě takhle odjet."
"Ne? Tak fajn, ale co uděláš? Budeš mě tady držet násilím?"
"To rozhodně ne. Chtěl bych vrátit zpátky všechno co jsem udělal. Nikdy jsem neměl odcházet ze Sunnydale, ale..."
"Bylo to pro mé dobro. Já vím. Už jsem se s tím smířila. Jen... vždycky jsem měla pocit, že to co se stalo v L.A.... že je zatím něco víc. Cítila jsem to. Teď alespoň vím, že jsem měla pravdu. Víš co bude nejlepší? Když teď odejdu a zapomenu na to, co jsem se dozvěděla. Budu spokejeně dál žít a spát se Spikem." odešla a nechala ho tam vyjeveně stát.
---
"Další člověk... Máš dárek?" zeptala se žena. Buffy jí hodila stříbrný náramek.
"Doufám, že to stačí."
"Ano. Moc pěkné. Proč jsi přišla?"
"Vy to víte. Chci aby byl Angel zase člověk."
"Chceš toho trochu moc."
"Můžete to udělat, že ano."
"Ano můžeme, ale proč bychom to dělali?"
"Co takhle čistě z dobroty srdce?"
"Jsi tak naivní?"
"Samozřejmě, že ne. Udělám cokoli chcete. Jen ať je člověk."
"Vlastně by to šlo i pouze z čisté dobroty srdce. Už nás nikdo o nic strašně dlouho nepožádal. Vy dva navíc máte takový krásný vztah. A vůbec se mi nelíbí to co děláš se Spikem."
"Věřte mi, že mě se ne líbí, že to dělám. Je to příjemný, ale to je všechno. Nikdy jsem Spika nemilovala a ani milovat nebudu..."
"Ale uvědomuješ si, že když bude Angel člověk, bude slabý."
"Ale s tím by taky šlo něco udělat, ne? Mohla bych mu třeba dát svoji sílu přemožitelky..."
"Ale co bys potom dělala ty? Nemohla bys bojovat?" namítl muž.
"No tak. Přece byste na mě nebyli tak zlí."
"Dobře tedy." žena mávla rukou a vyslala k Buffy modré světlo. To se vtělilo do ní. "Stačí jeden polibek a Angel je člověk. Navíc bude mít stejné schopnosti jako teď. Bude silný a jeho smysli budou stejně dobré. Ale pak sem nechoď s tím, že sis to rozmyslela." usmála se a znovu mávla rukou.
Buffy se objevila před Hyperionem. Chvíli tam jen stála. Byla ještě tma. Možná je Angel někde pryč. Možná teď někde bloumá a přemýšlí o tom co mu řekla. Nakonec se odhodlala a vešla dovnitř. V hale už nikdo nebyl. Buffy zamířila rovnou do Angelovi kanceláře. Ten seděl za stolem a zíral do zdi.
"Vrátila jsi se?"
"Přemýšlela jsem. Ten můj odchod nebyl moc hezkej."
"Bylo to úměrný k tý situaci."
"Přehnala jsem to..." sedla si na stůl. "Navíc jsem byla za někým, kdo vyřešil celej ten problém." řekla tajemně. On se na ní jen tázavě podíval.
"Nevěděl jsem, že máme problém." vstal a sednul si vedle ní.
"Ty možná ne, ale já jo." naklonila se k němu a políbila ho. Z jejích úst vyšla záře modré světla, která se vtělila do Angela. Angel jen prudce vydechl.
"Co jsi udělala?"
"Nic." položila mu ruku na srdce. "Už bije."
"Ty... byla jsi za Věštci."
Buffy jen přikývla.
"Ale... To znamená, že tě nedokážu chránit."
"Ne neznamená. Máš stejnou sílu, jako bys byl upír. Můžeš dál bojovat."
"Jak se ti povedlo je přesvědčit?"
"Nebylo to moc těžké. Prostě jsem poprosila... Ale to je jedno. Hlavně že jsi člověk a že můžeme být spolu." usmála se. Angel jí místo odpovědi políbil. Chvíli se tam líbali a pak do dveří vtrhla Cordelie.
"Angele já jen..." zarazila se. "Huh. Co to děláte?"
"Nic."
"Jasně... Nebyli jste náhodou ještě před hodinou rozhádaní?"
"Situace se změnila."
"To by mě zajímalo jak." procedila mezi zuby.
"Například dech a tlukot srdce..." usmála se Buffy.
"Co?"
"Slyšela jsi dobře. Tak trochu jsem obživ."
"Takže další kouzlo?"
"Tak trochu dárek od Věštců."
"Jak jste to dokázali? Oni nikomu nedaj nic zadarmo."
"Udělali vyjímku. Buffy je přemluvila."
"No to je celá ona. Přesvědčí každýho. Jsou ještě další věci, které dokázala nebo to pro dnešek stačí?"
"No tak Cordy. Přece nebudeš naštvaná."
"Já nejsem naštvaná. Jen jsem ti chtěla říct, že jsme byli zamilovaný, ale už nejsme. Máme teď jinou lásku..." otočila se a odešla.
"Co tím myslela?"
"Nic. Jen... ona ztratila paměť a ptala se mě, jestli jsme byli zamilovaní a jí odpověděl, že to musí vědět ona."
"Aha." Buffy mrkla na hodinky. "Sakra. Už svítá a já jsem slíbila, že budu brzo zpátky."
"Neříkala jsi, že potřebujete pomoc?"
"Myslím, že jo. Nevím přesně co se chystá, ale bude to něco velkýho."
"Fajn. Pojedu s tebou."
***KONEC***

Právo na štěstí

19. října 2007 v 19:51 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
"Svatba! Já se vdávám! Dawn, chápeš to? Já se vdávám. A můj muž je uplně normální. Nikdo, žádná skrytá hrozba. Vdávám se!" točila se ve svatebních šatech po pokoji.
"Je to skvělý Buffy. Ale proč je svatba večer?"
"No... já... vlastně... poslala jsem pozvánku i Angelovi a Spikovi."
"Co?!" zděsila se Dawn.
"Prostě chci aby tady byli. Vždyť to Angel chtěl, ne? Chtěl, abych se vdala a byla šťastná. Tak teď chci, aby přišel na moji svatbu."
"Dobře. Ale teď už bysme měli jít."
"OK. Už jdu. Ani si nedokážeš představit, jak jsem šťastná!" usmála se a šla za sestrou.
---
"Joshi Petersone. Berete si zde přítomnou Buffy Anne Summersovou za svou zákonitou manželku?" zeptal se kněz.
"Ano, beru." odpověděl Josh.
"Buffy Anne Summersová. Berete si zde přítomného Joshe Petersona za svého zákonitého manžela?" zeptal se znovu.
Buffy se zastavila. Podívala se na kněze, pak na Joshe. Úsměv na tváři jí zamrzl.
"Já... já... Joshi promiň... já nemůžu." hodila s kytkou o zem a běžela uličkou. Vyběhla ven. Nevšímala si toho, že začalo pršet. Prostě jen běžela. Tohle město znala dobře. Věděla, že i když tu přes rok nebyla, i když tohle město přes rok nebylo, že se tu nic nezměnilo. Když jí Willow poprvé oznámila, že Sunnydale kouzlem vrátila zpět, zlobila se na ní a odmítla se sem vrátit zpět. Ale nakonec se ještě ráda vrátila. Teď probíhala už třetím hřbitovem. Její bílé svatební šaty už byly celé od bláta a i trochu potrhané. Zastavila se před jedním hrobem. Hrobem své matky.
"Promiň mi to maminko. Nedokázala jsem to. Chtěla jsem mít normální život. Normálního manžela. Ale nedokázala jsem to. Jsem neschopná." klekla si a začala plakat. "Chtěla jsem, aby jsi na mě mohla být pyšná. Nejen na to, že jsem přemožitelka, ale i na to, že mám manžela možná časem i děti. Ale já to nedokážu. Nedokážu se ani postarat o Dawnie. Nedokážu vytvořit normální rodinu. Nedokážu to..." složila hlavu do dlaní.
Věděl kde bude. Vždycky tam chodila. Klekl si vedle ní a potichu promluvil.
"Měla by ses vrátit. Má o tebe strach."
"Strach? On neví co je strach. Nikdy to nezažil. Nikdy neměl strach o něčí život, protože nikdy nikoho neztratil. A i když jsem mu řekla, že jsem přemožitelka. Řekl mi, že je to divný, ale že se s tím zkusí vyrovnat. Nikdy o mě neměl strach, tak proč teď?"
"Proč jsi utekla?"
"Nemůžu si ho vzít. Alepoň ty bys to mohl pochopit."
"Vypadala jsi šťastně."
"Šťastně? Šťastná, opravdu šťastná jsem byla naposledy... naposledy s tebou. Ani s Rileym, ani se Spikem a už vůbec ne s Joshem. A teď se mi zase všechno vybavilo. Kdybych si ho vzala, už nikdy bych nemohla být šťastná. A on by to poznal. A já bych nedokázala žít s tím, že ho nemiluju."
"A opravdu je to tak? Nemiluješ ho? Co když ano. Někde... hluboko v srdci. Jen se to ještě nedostalo na povrch."
"Ty si to opravdu myslíš? Opravdu si myslíš, že bych mohla někdy milovat, myslím doopravdu milovat, někoho jiného než tebe?"
"U Spika jsi to skoro dokázala."
"Právě že jen skoro. Možná jsem ho i milovala. Jenže pak zemřel a já ho milovat přestala. U tebe je to jiné, Angele. Vždycky bylo. Nepřestala jsem tě milovat ani když jsi ztratil duši, ani když jsi zemřel a ani když jsi odešel. A miluju tě pořád. Na tom nikdo nikdy nic nezmění. Ani nechci aby se to změnilo."
"To já taky nechci. Ale sama dobře víš, že..."
"Že co? Že s tebou nemůžu být šťastná? Proč bych nemohla? Mě stačí jen být s tebou. Nic víc nepotřebuju. Nemůžeme to ještě jednou zkusit? Jen jednou. Když to nepůjde, bude konec. Navždy."
"Buffy, já..." chtěl něco namítnout. Ale Buffy byla rychlejší a políbila ho.
---
"Proč jí šel hledat on?" zeptal se nechápavě Josh.
"Protože ona ho miluje." řekl okamžitě Spike.
"Spiku!" snažila se ho klidnit Dawn.
"Nemiluje ho. Miluje mě!"
"Hochu, ty jsi tak naivní! Proč si myslíš, že ti utekla? Zase si vpomněla na to, jak jim spolu bylo. Nikdy tě nemilovala. Věř mi, tohle jsem zažil. Řekne ti, že tě miluje a pak si to vyčítá. Mě to taky řekla."
"Tak proč jsi s ní nezůstal?"
"Umřel jsem. To je takový to, když už se neprobudíš. Ale to ty nikdy nezažiješ, protože ty už se po tom opravdu nikdy neprobudíš. To máme my upíři jednodušší."
"Ty jsi upír?"
"Jo. Už nějakej ten pátek. A Angel taky."
"Ona chodila s upírama?"
"S ním chodila. Se mnou měla jenom sex."
"Spiku myslím, že to už Joshovi stačilo. A ty jsi opilý."
"On bude za chvíli taky."
"On na to má právo. Jak jsi se mohl na Buffyině svatbě ukázat opilý?"
"Věděl jsem, že tady bude sranda." zazubil se.
"Tohle není sranda. Buffy utekla od oltáře. A to byla tak šťatná..."
"Ale Dawnie. Přece tomu sama nevěříš. Vidělas, že to jenom hrála. Ty jí přece znáš. Víš jaká je."
"Dobře, uznávám. Hrála to. Ale snažila se. Chtěla být normální..."
"...a nezvládla to. Prostě si vzpomněla na to, čím doopravdy je a nezvládla to."
"To už stačí. Myslela jsem, že zrovna ty jsi z těch, kteří by o ní takhle nemluvili."
"Změnil jsem se Dawn. Smrt člověka změní."
"Nejsi člověk!" pronesla trpce a odešla.
---
"Takže? Co mu teď hodláš říct?" zeptal se, když jí podával svůj kabát.
"Omluvím se mu. To je všechno. A rozejdeme se." odpověděla rozhodně.
"Jak to vezme?"
"Možná bude trochu vyvádět, ale přestane."
"Bude na mě naštvaný."
"Nebude." zachumlala se do jeho kabátu a políbila ho.
"Myslím, že bys tam měla jít sama. Ještě musím něco zařídit."
"Dobře, ale pak prosím přijď. Chci být s tebou." otočila se a šla.
Angel procházel mezi hroby. U jednoho se zastavil. Stál u něj dlouho a přemýšlel.
"Věděl jsem, že tě tu najdu." promluvil na něj pozorovatel.
"Gilesi? Co vy tady?"
"Hledal jsem tě."
"Proč?"
"Co jsi řekl Buffy?"
"Že by se měla vrátit."
"To je všechno?"
"Ano. Ale ona mi řekla, že se nemůže vrátit. Ne tak jak by chtěla."
"Chce být s tebou, viď?"
"Ano, ale..."
"Žádné ale. Jestli tady hledáš radu, od Jenny jí nedostaneš. Udělal jsi spoustu hrozných věcí a můžeš udělat ještě horší. Ale chci aby byla Buffy šťastná a myslím, že co se má stát se stane. Jestli si někdo nahoře přeje, abys ztratil duši, ztratíš jí. A je jedno jestli díky Buffy nebo díky někomu jinému."
"Nechci zabít někoho dalšího. Někoho, kdo se mi jen snaží pomoct."
"Můžeš zabít mě, můžeš zabít všechny, ale nezabiješ Buffy. A ona je jediná, kdo tě může zastavit. Vím, že už to jednou dokázala Faith, ale Buffy zastaví Angeluse uplně. Nerozumím přesně tomu jak, ale zastaví. Možná ne teď, možná ne v nejbližší době, ale jednou určitě. A pamatuj si, že pokud někoho zabiješ, mělo se to stát. Kohokoli jsi zabil, měl zemřít. I Jenny měla. Může to tisíckrát bolet, ale bylo to tak. Takže se tím přestaň týrat a jdi za Buffy. Ona chce být šťastná. Ona má právo být šťastná! Zaslouží si to!"
***KONEC***

Vidět Neapol a (ne)zemřít

19. října 2007 v 19:47 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
Procházel se po jednom z neapolských hřbitovů. Najednou se ale zastavil. Proti němu stála ona.
Jak dlouho to bylo, co ji viděl naposledy? Deset let. Kolik jí tenkrát bylo? Dvacetdva. To známená, že je jí třicetdva. Nemohl tomu uvěřit. O deset let starší a přesto se nezměnila. Tak dlouho jí hledal. Devět let. Přesně od chvíle, co se stal člověkem. Co jako jediný přežil tu bitvu a co se nad ním Síly slitovali. Bral to spíš jako trest. Kolikrát je za to proklínal. Kolikrát je prosil, aby to vrátili zpátky. Aby zemřel on a zachránil Spika, Illyriu a Gunna. Ale oni nepovolili. Pak se vydal hledat jí. Děvět let cestoval po Itálli. V Římě jí nenašel. Zjistil adresu Dawn, ale ta o ní také nic nevěděla. Prý se jednoho dne sebrala a odjela. Nikdy se neozvala. Tolikrát snil o tom, že ji znovu uvidí. Tolikrát přemýšlel co jí řekne. Teď ani nevěděl, jestli ho poznala. Vždyť i on se změnil. Nevěděl ani, proč ho Neapol napadla právě teď, po těch letech. Možná, že už neměl sílu dál hledat a řídil se pořekadlem "Vidět Neapol a zemřít." Ano asi to tak bylo. Nevěděl proč stále hledal. Každou noc obcházel místní hřbitovi. Nemohl si zvyknout na světlo. Ani po těch letech. Pořád žil převážně po nocích. Chtěl být člověk jenom kvůli ní, ale ona byla pryč a on neměl důvod se měnit. Teď tu stál jako skamenělý a jen se na ní díval.
Otočila, protože zaslechla nějaký zvuk. Asi upír, napadlo jí. Byl to upír, ale... On. Nemohla tomu uvěřit. Pořád přemýšlela, jak je to možné. Když odešla od Dawn, zahladila za sebou všechny stopy. Čtyři roky cestovala Itálií a pak zatoužila usadit se. Změnila si jméno, snažila se žít normální život. Bez sestry, přátel, minulosti. A hlavně bez něj. Možná on byl ten důvod, proč tenkrát opustila Dawnie. Možná chtěla zapomenout na všechno. Usadila se tady, v Neapoli. Už půl roku měla přítele. Byla s ním šťastná a měla pocit, že už začíná zapomínat. Nevěděl nic o její minulosti a přesto jí miloval. A ona, i když chtěla zapomenout uplně, neodpustila si to a alespoň jednou týdně vyrážela na hlídku. Byla tak zvyklá a on jí v tom nebránil. Nepodezíral jí. Plně jí důvěřoval a ona, i když k němu nebyla upřímná, nemusela mu lhát. Jen mu něco neřekla, ale nebyla to lež. Teď tu stál on a všechny vzpomínky se jí vrátili. Stála tu a jen na něj zírala. Neschopna říct ani slovo. Nakonec se rozhodla.
Vykročila k němu. On udělal pár kroků k ní. Zastavili se těsně u sebe. Nevěděli kdo začal a ale za pár vteřin už se líbali. Nakonec se od něj odtrhla. Zadívala se mu do očí a pak s pláčem utekla. Dělala to vždycky. Vždycky když se něco stalo, utekla. Jako přemožitelka si to nemohla dovolit tak často, ale teď to bylo jedno. Už není jediná. Jsou všude. Po celém světě. Téměř v každém městě. Možná, že i v každé čtvrti. Je jich tolik a ona už není sama. Už není jediná Vyvolená. Už si může dovolit brečet. Už nemusí být ta silná. Ta vůdkyně. Teď je jen obyčejná holka. Anne Devenportová. Nevěděla ani, proč si vybrala tohle jméno. Asi jí přišlo obyčejné. Devenportů je přece na světě spoustu. Možná to není Italské, ale ona ani nevypadala jako Italka, takže to bylo jedno. Její přítel se jmenoval Marc. Byl milý a snažil se jí chránit. To bylo to, co Buffy potřebovala. Byla tak šťastná.
Doběhla domů. Bydlela v prostorném bytě v jedné z klidných částí města. Marc žil s ní, takže jí ani nepřekvapilo, že tu byl. Ale teď opravdu neměla chuť se s ním bavit. V ruce ještě pořád svýrala kolík. Se slzami v očích vběhla do koupelny a zamkla se tam. Marc to samozřelmě nenechal jen tak okamžitě zabušil na dveře.
"Anne jsi v pořádku? Miláčku stalo se něco?"
"To bys nepochopil."
"Prosím pojď ven. Můžeme si o tom popovídat."
"Nechci si povídat o tom co se stalo, protože je to věc z mé minulosti. Z minulosti kterou neznáš a nechci abys znal. Z minulosti, která je moc nebezpečná, než abych se o ní s tebou mohla bavit."
"Dobře. Jestli se o tom nechceš bavit, tak nemusíš. Ale kdybys chtěla, můžeme si popovídat. Potom." vzdal svoje snažení.
Seděla na zemi a plakala. Najednou si něco uvědomila. Když Angela políbila... Nebyla to ona, kdo se musel nadechnout. On... to není možné. Jen se jí to zdálo. Jen představa. To bude tím, že ho tak dlouho neviděla. On nemůže být... není člověk. Ne, jenom si to vysnila. Zakázala si na to myslet. Zakázala si myslet na něj.
Někdo zazvonil u dveří. Buffy se ani nehnula. Marc šel okamžitě otevřít. U dveří stál udýchaný Angel.
"Potřebujete něco?" změřil si ho Marc nedůvěřivým pohledem.
"Je tu Buffy?"
"Tady žádná Buffy nebydlí. Asi jste si spletl dům."
"Tak jinak. Dívka, třicetdva let, blondýna, středně vysoká, zelený oči. A neříkejte, že jste jí neviděl, protože já vím, že tady bydlí."
"Ten popis by seděl na Anne. Ale ta se nikdy nejmenovala Buffy. Asi jste si jí s někým spletl."
"Můžu s ní mluvit?"
"Teď nemůže."
Angel se snažil narvat dovnitř, ale Marc ho zastavil.
"Buffy vím, že jsi tady. Prosímtě pojď sem."
"Říkám vám, že tady žádná Buffy nebydlí."
"To je v pořádku Marcu." Buffy, která ještě pevně držela kolík, vylezla z koupelny. Marc nechal Angela, aby šel dovnitř.
"Buffy potřebuju s tebou mluvit."
"Žádná Buffy, žádný mluvení. Už tě neznám Angele. Už jsem někde jinde. Šla jsem dál. Tak jak jsi chtěl... počkat. Nikdo tě nepozval dovnitř. Jakto že..."
"Šla jsi dál? Jak? Že jsi opustila Dawnie? Neozvala jsi se přátelům? Změnila sis jméno? Opravdu jsi šla dál?"
"Neodpověděl jsi mi na otázku!"
"Šla jsi tak dál, že když mě uvidíš, začneš se se mnou líbat? Opravdu jsi šla dál?"
Marc na ně jen vyjeveně koukal.
"Vy... jste se líbali."
"To není důležité. Pořád čekám na odpověď."
"Už pozvání nepotřebuju. Jsem člověk. Myslel jsem, že jsi to poznala."
"Jak dlouho?"
"Devět let. A celou tu dobu tě hledám. Celou dobu doufám, že ještě mám pro koho žít. Taky mě napadlo, že za tu dobu už možná jseš hotová."
"Víc než to. Už nejsem na plechu Angele. Už nejsi ten, kdo mě má sundat. Už ne."
"Takže jsem promrhat devět let svýho odpornýho života zbytečně? Měl jsem to Silám rozmluvit. Můj život nestál za ten Spikův..."
"Spike... On..."
"Žil. Byli jsme za tebou v Římě, ale ty jsi byla s Nesmrtelným, takže jsme si to rozmysleli. A pak byla ta bitva... Zemřel Wesley, Illyria, Gunn a nakonec i Spike. A Síly mi daly život. A já jsem doufal, že konečně budeme moct být spolu. Že ti konečně budu moct dát normální život. Ale když mi Dawn řekla, že jsi odešla... Přestal jsem doufat. Ale už jenom kvůli ní jsem tě hledal dál. Jen kvůli tomu, aby nebyla sama, protože být sám v tomhle světě je to nejhorší, co může být. Víš co mi řekla? Že nejhorší na tomhle světě je žít v něm. Vím to. Zažil jsem to. Ale vidím, že už nejsi sama. Nemá cenu, abych se dál plahočil po tomhle hnusným světě. Už ho stejně nezachráním. Už nejsem bojovník. Moje síla mi částečně zůstala, ale k čemu mi to je, když nemám pro koho bojovat. Ztratili jsme příliš mnoho času na to, aby jsme mohli být spolu. Ahoj. A zapomeň na to, že jsem tu byl. Neřeknu Dawn, že jsem tě našel. Nebylo by to fér. Ani vůči tobě, ani vůči ní." otočil se a se sklopenou hlavou odešel.
Buffy zůstala stát a jen se za ním dívala. Do očí se jí hnaly slzy. Nechala je téct proudem. Bylo jí to jedno.
"Jdi za ním Anne, nebo jak se vlastně jmenuješ. Myslím, že tě opravdu miluje a ty miluješ jeho. Nevím sice, co jste zač, ale měli byste zůstat spolu." řekl jen Marc a šel pryč.
Buffy ještě chvíli nehybně stála a pak tiše zavolala jeho jméno.
Zastavil se, ale nootočil. Neodvážil se. Bál se, že by přetrhl tu tenkou nitku, která jeko by se odvíjela od jejích úst. Možná se mu to jen zdálo. Možná, že si to zase vysnil. Jako už tolikrát snil, že ji zahlédl, že na něj promluvila. Nikdy to nebyla pravda.
"Angele!" řekla znovu, tentokrát o něco hlasitěji.
Otočil se a podíval se na ní. Ona pustila kolík a rozběhla se k němu. Když doběhla až k němu, vášnivě ho políbila.
"Miluju tě. A nechci aby jsi ještě někdy odešel."
"Taky tě miluju. Nedovedeš si představit, jak moc. Strašně jsi mi chyběla."
"Ty mě taky. Myslela jsem, že můžu zapomenout na minulost, ale nešlo to. Nikdy to nemohlo jít. Nemůžu zapomenout na minulost a nemůžu zapomenout na tebe. Nikdy."
"Ztratili jsme spoustu času tím odháněním a zase zbližováním. Měli bysme začít co nejdřív..." políbil ji.
***KONEC***

Little ms. Muffet counting down 7-3-0, again

19. října 2007 v 19:39 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
Byla vyděšená. Rozhlížela se kolem a neviděla nic a nikoho. Jen nekonečné bílé světlo. Co se stalo? Co je s Dawnie? kladla si otázky. Co ostatní? Přežili? Zachránila jsem je? Nebo to bylo zbytečné?
"Nemusíš tak spěchat s otázkami, zlatíčko. Už není kam spěchat." ozval se hlas. Ten hlas jí byl povědomí. Znala ho celý svůj život. Byl to hlas její matky. Cítila její přítomnost, ale nikde ji neviděla.
"Mami?" zeptala se zmateně a rozhlédla se kolem sebe.
"Ano, jsem to já, zlato. Jsem tady, ale neuvidíš mě. Můžeš mě jen cítit."
"Co se děje, mami? Kde to jsem?"
"Všechno je už v pořádku, zlatíčko. Nadešel tvůj čas, zachránila jsi svět a zemřela jsi."
"Takže jsem v nebi?"
"Něco podobného. Má to k nebi blízko, ale myslím že je to lepší. Jsou tu všichni a když myslím všechny tak všechny. Ti co už zemřeli nebo ti co teprve zemřou. Každý tu má své místo. Když zemřeš, jen zmizíš z tamtoho světa nadobro."
"Já nevím, mám pocit, že se tam vrátím."
"Nevrátíš, když zemřeš jseš pryč."
"Cítím to, mami. Willow mě dostane zpátky. Ona to udělá."
---
"To víš, že to udělá, 'B'. Copak si to nepamatuješ, slečna Muffetová odpočítává... 7-3-0. A pak, ten budík šel přece špatně. A sestřička přišla. Musela jsi se vrátit před úsvitem." ozýval se teď další povědomý hlas.
"Faith?"
"Ano, 'B', stará dobrá Faith je tady taky."
"Co to znamenalo, Faith? Odpočítávání, 7-3-0."
"Ty jsi to ještě nepochopila? Myslela jsem, že ty jsi ta chytřejší z nás dvou."
"Já vím, Faith. Jen... nechci přemýšlet. Mám ráda snadné odpovědi, žádné hádanky. Přemýšlení bolí."
"Napovím ti. Je to 730. 730 dní. Přesně, do jednoho."
"Od toho snu? Od maturity. Dva roky. Ty jsi to věděla už tehdy? Že umřu. Pak ten sen, jak jsme stlali postel? Věděla jsi, že je to pro Dawn. A Tara... věděla o ní také. Věděli jste to a nic jste neřekli."
"Ne, 'B'. Tak to není. Nevěděli jsme o tom. Až když zemřeš, dají ti vědět. Ty sny se zdáli jen tobě. Byly to tvoje proroctví."
"Takže jsem zas já, ta hloupá?"
"Ne. Nejsi hloupá. Nechtěli, abys na to přišla. Mohla jsi to zvrátit. A to oni nechtěli. Chtěli tě ted mrtvou. A slečnu Muffetovou nechali znovu odpočítávat. Tady je to znova to samé, 'B', 7-3-0. Oni to mají jinak." Faithin hlas se pomalu vytrácel.
---
"1-4-7. 147. Tolikrát jsem to prožil. Znova a znova, lásko. Pokaždé jinak. Ale pokaždé jsem vás zachránil. Pokaždé..." Buffy rozpoznala hlas Spika.
"Spiku?"
"Ano, mazlíčku. Vím, že to nechceš slyšet. Ale miluju tě. Vždycky jsem miloval a budu. Do konce. A ty to jednou pochopíš. Jen ne dost brzy..." i jeho hlas se ztratil. Vystřádal ho mnohem známější.
---
"Tak jsi tady, lásko. Doufal jsem v to."
"Angele?"
"Jsem tu, můžeme být spolu."
"Ale... víš, že to nejde." cítila, jak jí po tváři stéká slza.
"Neplač, miláčku. Tady to jde. Máme tu čas. 730 dní, přece. Pak to bude ještě nějakou dobu trvat, ale zase tu budeme. Přežiju tě, víš? O dalších pár set let."
"Necháš mě tu čakat..."
"Ale ty můj hlupáčku. Já tu budu pořád. Jen pro tebe. Navždy. Jen si to nebudu uvědomovat na zemi. Ale budeme šťastní."
"Takže teď, když máme nějaký ten čas, můžeme si dělat co chceme."
"Ano, to můžeme."
"A můžeš mě obejmout?" zeptala se nevinně. Pak cítila, jak jí jeho chladné ruce objímají. Zavřela oči a nechala se unášet tím pocitem.
---
epilog:
"Vždycky jsem si říkala, jestli je smrt konec nebo ne. Teď už vím, že smrt je jen začátek jedné cesty. Život není tak špatný, jak se vám může zdát, ale smrt je lepší. Nechci vás navádět k tomu, abyste se zabíjeli, to ne. Od toho je tady První. Ale jestli budete na pokraji, myslete na to, že tam už všichni budou. Že jste jen překročili práh a odprostili jste se od starostí. A teď do práce, přemožitelky. Tenhle boj bude dlouhý!" zakončila jeden z proslovů. Pak se všichni odešli připravit. Na jejich největší boj, možná poslední. Nikdo z nich to nevěděl. Vlastně jeden ano. Přemožitelka, nejdéle žijící. Věděla co se stane, hluboko uvnitř. Ale nemohla jim to říct, to by se jim nelíbilo. A potrestali by ji, nemohla by se tam už vrátit...
***KONEC***

Zeptej se prachu

19. října 2007 v 19:31 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
Když dojela na místo, už tam byl. Seděl na kameni a díval se někam za ni. Když vystoupila z auta, ani se na ni nepodíval. Na chvíli zaváhala a dostala pocit, že už k ní nic necítí. Že tady ani nechce být. Tu myšlenku ale rychle zahnala. Proč by jinak přijel. Kdyby tu nechtěl být, obtěžoval by se s nějakou výmluvou. S něčím hodně přesvědčivým, aby ji nezranil. Byl stejní, jako všichni ostatní a přitom jiný. Pomalu došla až k němu a posadila se vedle něj. Ani se na ni nepodíval a dlouhou dobu oba seděli v tichosti.
"Neměl bych tady být." prolomil nakonec ticho.
"Já tě tady nedržím. Mohl jsi mi rovnou do telefonu říct jednu z těch skvělých výmluv..."
"Takhle jsem to nemyslel. Myslel jsem... Já tu chci být jen nevím, jestli bys tu měla chtít být ty."
"O čem to mluvíš? Já tu přece chci být. Chci být s tebou."
"Neměla bys chtít." řekl sklíčeně.
"Co se stalo, Angele. Co je špatně teď?"
"Já nevím. Jen mám pocit... nezasloužím si tě milovat tolik, kolik tě miluju. A nezasloužím si, abys ty milovala mě."
"Proč si to myslíš?"
"Víš, nedávno se objevil někdo... někdo z mé špatné minulosti. A něco co řekl..."
"Angele! Měl bys vědět, že cokoli kdokoli řekne... Nic z toho nezmění co k tobě cítím."
"Já vím, ale... řekl, že když někoho opravdu miluješ a on zemře... zemřeš s ním. A já... já jsem..."
"Nezemřel? To tím chceš říct? Myslíš, že je špatné že jsi nezemřel se mnou nebo kvůli mě? Ne Angele, to bylo špatné. Protože by na tomhle světě už nebyl nikdo, kdo by mohl zabránit těm hrozným věcem, které se dějí."
"Ale stejně je tu hrozně věcí..."
"Jako co? Že ses vyspal s Darlou. A co, za to se nezabíjí. Navíc si to odpykáš víc než myslíš."
"Jak víš..."
"Jsou prostě věci co vím."
"Nebyla si v pekle, jak si mysleli, že?"
"Ne to opravdu nebyla. Byla jsem v nebi. Byla tam máma... neviděla jsem jí, ale cítila... Jakoby na mě celou tu dobu dávala pozor... A já jsem zase dávala pozor na všechny tady dole... Na tebe, Dawn, Will, Alexe, Gilese, i na Cordelii. A oni mě tam nechali takovou dobu... zvyknout si... a pak... vytrhli mě odtamtud a... chtějí po mě, abych měla normální žívot. Nebo spíš abych zase byla přemožitelka a... já to nedokážu. Už nedokážu být taková jako předtím." po tvářích jí tekly velké slzy. Angel jí konejšivě objal.
"Nikdy to nebude jako dřív, ale... ty to zvládneš. Když nikdo jiný, tak ty. Jsi silnější než kdokoli na tomhle světě. A teď nemluvím o fyzické síle. Mluvím o tvém srdci. Je silnější než si myslíš. Zvládneš to. Jen musíš věřit."
"Věřit v co? V to, že jednou porazím všechno zlo? Nebuď směšný."
"Nikdy neporazíš všechno zlo. Vždycky se tu objeví někdo další. Ale pro začátek musíš věřit, že to zlo neublíží nikomu z tvé rodiny."
"Ne, nikomu už neublíží. Protože je ochráním. Možná nemůžu ochránit svět, ale svou rodinu a přátele můžu."
"Tak je to správně Buffy. Tohle je přístup, který se mi líbí."
"Asi už bysme měli jít."
"Asi ano."
"Nechci odejít."
"Ani já ne, ale musím." pomalu se zvedl a šel ke svému autu.
"Počkej! Kdy se zase uvidíme?" zavolala na něj ještě.
"Zeptej se prachu." odpověděl ji tajemně, nasedl do auta a nechal ji tak sedět. Poslední pohled, co od něj dostala byl krásný úsměv.

***KONEC***

Naplněný příběh

19. října 2007 v 19:21 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
Stála na útesu a čekala. Na co? Čekala, že přijde a zachrání ji? Vždycky byli jen oni dva. Přemožitelka a její tajemný přítel. Tak jim kdysi říkala. Když se poznali. Než všechno začalo. Co všechno? Jejich příběh...
Tehdy už to cítila. Když ho poprvé srazila k zemi. Už tehdy cítila, že mezi nimi něco zajiskřilo. Byla to láska? Kdo ví. Ani ona to tehdy nevěděla. Nakonec se z něj vyklubala největší a jediná láska jejího života. Když se poprvé políbili, bylo jí jako by se svět zastavil. Ale pak se to muselo pokazit. Musel se z něj vyklubat upír. Od začátku věděla, že ho jednou bude muset zabít. I když zjistila, že má duši. Pořád to v ní hlodalo. Ten pocit, že buď zabije ona jeho nebo on ji.
Ale co. Život šel dál. V tu chvíli to rozhodně nechtěla řešit. Ale za čas to přišlo. Vyspala se s ním. Nelitovala toho. Nikdy. Byl její první. A rozhodně jí to nezklamalo. Ale mělo to jeden háček. Jeho kledba. Kledba díky které měl duši. Něco ji porušilo. A to něco byla ona. Jen ona za to mohla, protože jen ona mu mohla dát dokonalé štěstí. A pak se změnil. Duše byla pryč, on byl pryč. Místo něj tu byla zrůda. Ten krvežíznivý netvor. A on jí ublížil. Tolik, že měla chuť umřít. Ale ona neumřela. Naopak. Umřel on. Zabila ho. Nejdřív zabila Angela. Když se vrátil, měl zpátky duši, zabila ho znovu. Tentokrát napořád. Alespoň si to myslela. Řekla mu, ať zavře oči a pak ho chladnokrevně probodla. Angela, největší a jedinou lásku jejího života.
Tehdy utekla. Několik měsíců byla pryč. Pak se vrátila a snažila se, aby všechno zapadlo do starých kolejí. Všechni kromě vzpomínek na Angela. Chtěla je všechny vymazat z hlavy. Všechny do jedné. Chtěla se jich zbavit. Už nechtěla trpět. Ale pak se to jenom zhoršilo. Vrátil se zpátky. A bylo na ní mu pomoct vrátit se do jeho upírského 'života'. Doufala, že si udrží odstup. Ale pak se zase dali dohromady. Uznávala, že to už nebylo jako předtím, ale bylo to. To něco, co jí drželo nad vodou. A nebo táhlo ke dnu? Nebyla si jistá. Jen věděla, že už ho nesmí ztratit. Ale ztratila. Měla před maturitou, maturitním plesem a taky nejtěžší bitvou svého života. Ne, nebyla nejtěžší, potom jich bylo ještě mnoho, ale tehdy si to myslela. Myslela si, že všachno, čím tehdy procházela bylo to nejtěžší. Ale zdaleka nebylo. Den před meturitním plesem se ale rozhodl. Rozhodl se jí opustit. Ještě teď jí zněli v hlavě jeho slova. 'Zasloužíš si něco lepšího než démona a temnotu. Měla bys být s někým, kdo tě vyvede na světlo. Kdo tě může milovat.' To jí ale nezajímalo. Pak začal mluvit o dětech a budoucnosti, kterou jí nemůže dát. A skončilo to tím, že se s ní rozešel. A rozhodl, že po Povýšení odjede. Ale to by přece nebyla ona, kdyby všechno šlo tak hladce. Faith, přemožitelka na straně zla, Angela postřelila otráveným šípem. A on umíral. Zase ho ztrácela. A to nechtěla. Jediná možnost byla krev přemožitelky. Její krev. A tak mu ji dala. A tím ho vyléčila. Teď si říkala, že ho radši měla nechat zemřít. Protože by se nestalo nic z toho co se stalo teď. Nicméně ho vyléčila. A vyhráli. Ale ona, v hlouby svého srdce prohrála. Protože on odešel. Sem, do L.A. A s jeho odchodem odešlo její srdce.
Pak se viděli jen párkrát. Nejvíc jí pomohl, když umřela maminka. Pomohl jí překonat nejtěžší noc jejího života. Pak umřela ona. A když se vrátila, viděli se znovu. Byl jediným důvodem, proč tu chtěla zůstat. Pak už se viděli jen jednou. Až do teď.
Netušila co ji to napadlo. Prostě ho potřebovala. A tek se rozhodla přijet. A jako by on cítil to samé. Hned jak byli chvíli sami, provedli největší hloupost, která je mohla napadnout. Vyspali se spolu. A pak tu byl zase Angelus. Zase ho zabila. Zabila Angela. A teď chtěla zabít sebe.
Stála a čekala. Na znamení? Na zázrak? Ne. Čekala, až sebere dost odvahy a skočí. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Její život neměl cenu. Všechny její přání se roplynuly jako mlha. Nemohla být s Angelem. Jako by nežila. Byla mrtvá už dávno. Uvnitř. A ona už neměla sílu se přetvařovat. Hrát si na bojovnici. Na přemožitelku. A tak se rozhodla. Udělala pár kroků dozadu. Zavřela oči a chtěla se rozběhnout. Jako když umřela poprvé.
"Buffy nedělej to!" ozvalo se za ní.
"Bude ti to vadit? Když už nebudeš mít žádnout hračku, které bys mohl dělat ze života peklo." ušklíbla se, ale neotočila.
"Kdysi mi někdo řekl, že můj boj má smysl. Tvůj taky Buffy. Nemůžeš to jen tak vzdát."
"Komu to vadí. Nemám rodinu, nemám přátele. Nemám nic co jsem kdy chtěla. Nejsem schopná racionálně uvažovat pokud jde o lásku. V čem jsem dobrá? Co má smysl? Život má smysl? Boj má smysl? Ne. Smrt, smrt je naděje. Naděje na odpuštění. Klid a mír a láska. To je to co potřebuju. A to tady nikdy nenajdu, protože už jsem to dávno zadupala do země."
Přišel k ní a opatrně jí položil ruku na rameno.
"Nešahej na mě!"
"To co se dnes stalo, Buffy, nebyla chyba. Vím to já a víš to i ty."
"Byla to chyba. Ale tohle je možná jediná chyba které ve svém životě nelituju."
"Nemáš čeho litovat, protože jsi utekla moc brzo na to abys zjistila, že... se nic nestalo."
"Jak nic nestalo?"
"Stále mám duši."
"A to ti mám věřit?"
"Oči jsou oknem do duše. Podívej se jestli v nich něco vidíš."
Pomalu se otočila a uslzenýma očima se podívala do těch jeho. Nemohla uvěřit, co tam viděla. Nebyl to ten prázdný ale zároveň nenávistný výraz, který si pamatovala u Angeluse. Byl to... V jeho očích viděla... něco, co nemohla dost dobře popsat. Snad lásku, jistotu a strach. Byl tam strach. Ale nebál se o sebe. Bál se o někoho jiného. A ten někdo byla ona. To bylo to jediné, čím si byla dokonale jistá. Vrhla se mu do náruče a nechala slzy volně téct. Až po několika minutách byla schopná zeptat se ho na zásadní otázku.
"Jak jsi to dokázal? Myslím, to že jsi neztratil duši."
"Jedna tvá přítelkyně, o které jsi tvrdila že ji nemáš, udělala kouzlo. A to kouzlo mi připoutalo duši k srdci napořád."
"Ale jak jsi věděl, že to fungovalo?"
"Nevěděl. Proto Willow zakouzlila znovu a proto jsi přijela."
"Takže já jsem tu jen abych to vyzkoušela? Teď zas můžu klidně jet kam chci. Důležitý je to že máš duši napořád!" začala na něj křičet.
"Udělal jsem to pro tebe. Chci abysme mohli být šťastní. Spolu."
"Jo jasně!"
"Nemám teď čas se s tebou tady hádat. Bude svítat. Musím jít. Ale kdyby sis to náhodou rozmyslela, přijď." řekl potichu, otočil se a odešel.
Posadila se na zem a zase začala plakat. Netrvalo dlouho a vyšlo slunce. Jeho paprsky jí začali lechtat po tváři. Ale ona neustávala v pláči. Sama se divila, kde bere ty slzy. Lidé chodili kolem, ale nikdo si jí nevšímal. Asi jim to nepřipadalo zvláštní. Přehlíželi ji. Jako by tam nebyla. A jí to vyhovovalo. Seděla tam celý den. Až když vyšla první hvězda, zvedla hlavu. Pomalu vstala. Celý den přemýšlela. Znovu si přemítala všechny okamžiky svého života. A došla k jedinému závěru: Kašle na racionální uvažování. Konečně se bude řídit hlasem svého srdce.
Běžela celou cestu. Zastavila se až těsně před Hyperionem. Pořádně si tu budovu prohlídla. Na střeše zahlídla postavu. Kdyby jí viděla do tváře, věděla by že se usmívá. Ale ona to stejně věděla. Byla si tím jistá. Cítila to. Rychle vběhla dovnitř. Minula Harmony v recepci. Ta radši ani necekla, protože si nebyla jistá co se od doby, co ji viděla s pláčem vybíhat, změnilo. Naskočila do výtahu a zmáčkla poslední tlačítko. Pak už jen počítala vteřiny než se výtah zastaví.
Výtah se otevřel. Hned před ním stál Angel. Okamžitě mu vpadla do náruče.
"Věděl jsem, že přijdeš až těď."
"Už mám konečně jasno."
"A v čem?"
"V tom co chci."
"A co chceš?"
"Tebe!" políbila ho.
***KONEC***

Klapka,kamera...AKCE! 4.díl

14. října 2007 v 15:34 | Máňa |  Olsenky...Klapka,kamera..AKCE!
"Ty na to deš ale rychle!" odvětím mu a zase se vrátím k monitoru.
"No tak se pochlub ty!!"
"Nic se nedělo. Jen mi řekla,že mě hledala,chvilku jsme kecali. Toť vše." řeknu mu celou pravdu a znova se zahledím na monitor. Jsem celkem posmutnělý,že se ke mě nijak neměla,mám ji opravdu rád. Mark si šel lehnout,já ještě chvilku prohlížel fotky Ashley. Ta holka mě doslova pobláznila...
Ráno vstanu tentokrát já jako první. Udělám malou snídani pro nás oba a vzbudím Marka. Nasnídáme se,ohákneme a jdeme na plac. Mary-Kate nás zbystří jako první a hned se k nám žene. No k nám... Padnou si s Markem do objetí a políbí se. Někteří členové štábu se tomu smějí,ale jen ať. Jenom mě nikdo nevítá.
"Tak já jdu." řeknu posmutně a odejdu ke kameře. Dnes by se měla točit scéna "Setkání". Jak já to vydržím... Holky jsou opět úžasné. Markovi to taky jde,ve filmu vystupuje jako potrhlý pohodář,což k němu sedí. Jen ten pitomeček napomádovanej se nemění. Ve filmu je úplně stejnej. Hnusnej,odpornej,i jako buzik se chová. Brr...
"AKCE!!" zařve režisér až to se mnou trhne. Natočím kameru a natáčím. Dám do toho opravdu vše,na této práci mi vážně záleží.
"STOP!!!" zařve se znovu asi po třch minutách. " Sakra Jime co to děláš??" vyjede po mě hlavní kameraman i s režisérem. "Máš natáčet Jasona a ne Ashley!!"
Teprve teď se vzpamatuju. Nechal jsem se unést. Teď ale vím,že ten hnusák se menuje Jason. Takový hnusný méno,rád bych viděl jeho rodiče,jestli sou taky tací snobové!!!
------
Na konci dne se cítím doslova vyčerpanej. Jediné potěšení bylo,když se k nám vrhly holky a pozvaly nás na pizzu. Byl jsem opravdu rád,že se Mary-Kate dala s Markem dohromady,protože Ashley si tímto na cestě nemohla pokecat s nikým jiným než se mnou...
"A co holky?" zeptá se mě někde v půlce cesty Ashley. Musím se trochu začervenat..
"Nic moc. Do jedné jsem se nedávo zamiloval,ale ona si mě nevšímá." řeknu jí narovinu a doufám,že jí to napadne.Ale...
"Tak to je smůla no... " řekne naprosto nezáživně. Další pokusy jsem zakopal do země. Bylo mi potom tak mizerně,že mi ani ta pizza nechutnala. Nakonec jsem opět rezignoval jako první...
"Poletím." řeknu naprosto nevnímavě. Kéž by mě zastavila,ale já jsem jí evidentně uplně ukradený!!!

Klapka,kamera..AKCE! - 3.díl

12. října 2007 v 22:12 | Kajuš |  Olsenky...Klapka,kamera..AKCE!
Mary-Kate byla děsně milá, že jsem si ani nevšiml, že Jim zmizel, uvědoml jsem si to až přišla Ashley.
"Kde máte Jima?"
"Ani nevím, asi šel do maringotky. Jestli chceš, můžeš za ním skočit." Odpovím automaticky.
Nakonec se Ashley tedy rozhodně jít za Jimem a já s Mary-Kate se přemístíme do restaurace na hodně pozdní oběd.
Po obědě, možná spíš večeři se jdeme projít po městě a parku, prostě super.
Povídáme si a pak to přijde, Mary-Kate se ke mě nakloní a políbíme se. Jsem vcelku překvapen. Ale líbá dobře.
Potom pokračujeme v cestě dál a nakonec bohužel dojdeme k hotelu, kde holky bydlí a protože už bude skoro večer, dám Mary-Kate polibek na rozloučenou a ona zmizí.
Chvilku se za ní dívám, ale když vidím, že pravdu odchází a mává mi, ale nevrací se zpět za mnou, také se otočím a pomale se courám domů.
Po cestě jsem docela přemýšlel, asi jsem se zabouchl.
Znovu si přemítám celý dnešní den i ty dva polibky. Prostě jsem štastný, no.
Coural jsem se schválně, porotože jsem věděl, že šla Ashley za Jimem a že nejspíš budou v karavanu.
Vrátil jsem se tedy dost pozdě, cesta zpátky mi trvala něco přes hodinu a půl.
Zaklepal jsem a po Jimově vyzvání dále vešel. Seděl u komplu a vypadal štastně a tak jsem se zeptal:
"Co Ashley? Ptala se po tobě, tak jsem ji poslal sem."
"No, jo, chvilku tu byla, ale pak šla..." Začervená se Jim.
"No, povídej..." Vyzvídám. :-)
"No, ale prvně ty, co MK, všiml jsem si, že po ní dost jedeš a o ní se dá říct něco podobného."
"Dobře, ale stručně. Bylo to super, kecali jsme a políbili jsme." Řeknu opravdu stručně.
Mark...

Hledáme nové členy!!

8. října 2007 v 10:35 | Máňa a Kajuš |  'bout blog
Ahojda,
Hledáme nové pomocníky který by se dali do díla s náma a psali by své vlastní,nebo nastřídačku s námi smyšlené povídky!!! Ozvěte se na icq 259-384-075 nebo na mejla JanaMaria@seznam.cz anebo prostě sem do komentářů!!!

Klapka,kamera... AKCE! 2.díl

5. října 2007 v 18:50 | Máňa |  Olsenky...Klapka,kamera..AKCE!
Jmenuju se Jim a je mi stejně jako Markovi je mi 22let. Oboum se nám splnil sen a to dostat se k filmu. Mark sice dostal lepší prácičku,jako herec,já pouze jako pomocný kameraman. Ale co nebudu si stěžovat,furt lepší než nic.
Večer jsme šli s Olsenovic holkama na véču. Byly děsně super... Akorát mi stále dělá potíže poznat která je která. Nakonec jsem si vyměnil číslo s Ashley a všichni jsme šli k sobě. Holky do hotelu a my dva jsme šli do karavanu... Chcilku jsme pokecali,pak jsme šli spát. Nemohl jsem usnout,stále jsem myslel na Ashley. Byla tak úžasná... Teda jestli to nebyla Mary-Kate,teď teda nevim....
"Jime vstávej!!" budí mě ráno Mark... No ale m,ě se nikam nechce takže nevstanu!
"Doprdele vstávej!!!" zařve na mě až se skoro leknu. Zamžourám po budíku a málem zpadnu z postele. Sakra... Za pět minut je první klapka a my dva nikde...!! Vykopu se rychle z postele a během pěti minut jsem ready a tak s Markem rovnou vyrazíme na plac. Holky už tam jsou...
"Ahoj Marku,Jime..." usměje se na nás Mary-Kate. Dnes je asi rozeznám,ptž má na saku připíchlou jmenovku.
"Ahojda!" usměje se na ni Mark. Je na něm vidět že po ní jede. To jim to půjde dobře když spolu hrajou... "Kde máš sestru?"
"Támhle!" ukáže někam za sebe. A fakt. Je tam Ashley a baví se s nějakým... nafrněným,nagelovaným,vysokým... evidentně buzikem! Přinejmenším tak vypadá!! Podívám se na sebe... Otrhané kalhoty (aspoň se mohu vymluvit že je to v módě),šedé triko a staré kecky. Zatvářím se celkem zklamaně a jdu radši ke kameře. Mary-Kate za mnou ještě něco volá a Mark taky,ale mě je to už jedno...
Den uteče jako voda. Mark je stále někde s Mary-Kate. Jak já mu závidím,že dostal jednu z hlavních rolí a jeho esový kámoš se dohrabal maximálně za kameru. Kdyby si mě Ashley jen všimla... Nic jí neříkám....
Po poslední scéně dnešního dne se k nám holky (dokonce i Ashley) přitočí. Mary-Kate se začne bavit s Markem o scénáři,ten evidentně vypadá na to ,že by si z fleku vyzkoušel líbací scénu.. Kruci ! "A co jinak jak se máš?" otočím se k Ashley,ale ona už tady dávno nestojí. Zase se vybavuje s tim napomádovaným frajerem... Fláknu stojanem na kameru o zem a jdu do karavanu. Jak já toho frajera nenávidím! Blbeček!
Jim...

Klapka,kamera..AKCE! - 1. díl

4. října 2007 v 21:27 | Kajuš |  Olsenky...Klapka,kamera..AKCE!
Jmenuji se Mark, je mi 22 let a zabývám se herectvím. Nedávno jsem dostal skvělou nabídku, abych mohl hrát v novém filmu s Mary-Kate a Ashley Olsen. A to není všechno, jako kameraman, dostal práci i můj nejlepší kámoš a bejvalej spolužák Jim.
Byli jsme z toho vedle, tohle je úžasná možnost, jak se prosadit ve světě filmu.
Budu hrát přítele Mary-Kate, prostě skvělá role.
A jak jsem se k téhle roli dostal? No, chodil jsem na hereckou školu, kde si někoho občas vzali na nějakou roli, většinou ve stylu, nepodstatný kolemjdoucí číslo tři, ale já měl štěstí. Vybrali si mě do skoro hlavní role. samozřejmě jsem byl velmi štastný, ale obával jsem se, jaké to bude, hrát s takovými hereckými hvězdami jako sestry Olsen.
Ale hned první zkoušku jsem se přesvědčil, že jsem se zmýlil. Holky byli opravdu super a okamžitě se ke mě hrnuli, aby jsme se seznámili.
"Ahoj, Ty jsi asi Mark, že?" řekla s úsměvem Mary-Kate.
"Jasně, já jsem Mark a tohle je Jim, můj kámoš a taky tady jeden z kameramanů." Představím svého kámoše.
"Čau, já jsem Ashley." Představí se vcelku zbytečně Ashley, ale přece jenom se dají lehko splést.
"Čus" Pozdraví Jim Ashley a potřese jí nabýzenou rukou.
Mary-Kate mě provedla po štábu atd. Ashley se ujala Jima.
Potom následovala zkouška, no prostě haluz...
Po zkoušce jsme si zašli i s Jimem a holkama na kolu.
"Marku, dáš mi číslo, abych tě mohla informovat o novinkách z natáčení?" Zeptá se mě Mary-Kate a nádherně se usměje a malinko zčervená.
Ač vím, že je to výmluva, číslo jí samozřejmě dám a Jim zase Ashley.
Pak jsme se s holkama rozloučili a šli jsme domů, už pár let totiž bydlíme spolu, protože naše rodiny žijou vcelku daleko a je dobré být v centru dení.
Pokecali jsme si, jak super byl první a zároveň poslední den zkoušky, protože jsme byli všichni dobří, zítra už to mělo být na ostro... A šli jsme si každý o své vlastní zábavě.
Když jsme večer usínal, tak jsem si vzpoměl na Mary.Kate. Ta holka je fakt super.....
Mark...