Naplněný příběh

19. října 2007 v 19:21 | Fleurinka24 |  Buffy... jednodílné
Stála na útesu a čekala. Na co? Čekala, že přijde a zachrání ji? Vždycky byli jen oni dva. Přemožitelka a její tajemný přítel. Tak jim kdysi říkala. Když se poznali. Než všechno začalo. Co všechno? Jejich příběh...
Tehdy už to cítila. Když ho poprvé srazila k zemi. Už tehdy cítila, že mezi nimi něco zajiskřilo. Byla to láska? Kdo ví. Ani ona to tehdy nevěděla. Nakonec se z něj vyklubala největší a jediná láska jejího života. Když se poprvé políbili, bylo jí jako by se svět zastavil. Ale pak se to muselo pokazit. Musel se z něj vyklubat upír. Od začátku věděla, že ho jednou bude muset zabít. I když zjistila, že má duši. Pořád to v ní hlodalo. Ten pocit, že buď zabije ona jeho nebo on ji.
Ale co. Život šel dál. V tu chvíli to rozhodně nechtěla řešit. Ale za čas to přišlo. Vyspala se s ním. Nelitovala toho. Nikdy. Byl její první. A rozhodně jí to nezklamalo. Ale mělo to jeden háček. Jeho kledba. Kledba díky které měl duši. Něco ji porušilo. A to něco byla ona. Jen ona za to mohla, protože jen ona mu mohla dát dokonalé štěstí. A pak se změnil. Duše byla pryč, on byl pryč. Místo něj tu byla zrůda. Ten krvežíznivý netvor. A on jí ublížil. Tolik, že měla chuť umřít. Ale ona neumřela. Naopak. Umřel on. Zabila ho. Nejdřív zabila Angela. Když se vrátil, měl zpátky duši, zabila ho znovu. Tentokrát napořád. Alespoň si to myslela. Řekla mu, ať zavře oči a pak ho chladnokrevně probodla. Angela, největší a jedinou lásku jejího života.
Tehdy utekla. Několik měsíců byla pryč. Pak se vrátila a snažila se, aby všechno zapadlo do starých kolejí. Všechni kromě vzpomínek na Angela. Chtěla je všechny vymazat z hlavy. Všechny do jedné. Chtěla se jich zbavit. Už nechtěla trpět. Ale pak se to jenom zhoršilo. Vrátil se zpátky. A bylo na ní mu pomoct vrátit se do jeho upírského 'života'. Doufala, že si udrží odstup. Ale pak se zase dali dohromady. Uznávala, že to už nebylo jako předtím, ale bylo to. To něco, co jí drželo nad vodou. A nebo táhlo ke dnu? Nebyla si jistá. Jen věděla, že už ho nesmí ztratit. Ale ztratila. Měla před maturitou, maturitním plesem a taky nejtěžší bitvou svého života. Ne, nebyla nejtěžší, potom jich bylo ještě mnoho, ale tehdy si to myslela. Myslela si, že všachno, čím tehdy procházela bylo to nejtěžší. Ale zdaleka nebylo. Den před meturitním plesem se ale rozhodl. Rozhodl se jí opustit. Ještě teď jí zněli v hlavě jeho slova. 'Zasloužíš si něco lepšího než démona a temnotu. Měla bys být s někým, kdo tě vyvede na světlo. Kdo tě může milovat.' To jí ale nezajímalo. Pak začal mluvit o dětech a budoucnosti, kterou jí nemůže dát. A skončilo to tím, že se s ní rozešel. A rozhodl, že po Povýšení odjede. Ale to by přece nebyla ona, kdyby všechno šlo tak hladce. Faith, přemožitelka na straně zla, Angela postřelila otráveným šípem. A on umíral. Zase ho ztrácela. A to nechtěla. Jediná možnost byla krev přemožitelky. Její krev. A tak mu ji dala. A tím ho vyléčila. Teď si říkala, že ho radši měla nechat zemřít. Protože by se nestalo nic z toho co se stalo teď. Nicméně ho vyléčila. A vyhráli. Ale ona, v hlouby svého srdce prohrála. Protože on odešel. Sem, do L.A. A s jeho odchodem odešlo její srdce.
Pak se viděli jen párkrát. Nejvíc jí pomohl, když umřela maminka. Pomohl jí překonat nejtěžší noc jejího života. Pak umřela ona. A když se vrátila, viděli se znovu. Byl jediným důvodem, proč tu chtěla zůstat. Pak už se viděli jen jednou. Až do teď.
Netušila co ji to napadlo. Prostě ho potřebovala. A tek se rozhodla přijet. A jako by on cítil to samé. Hned jak byli chvíli sami, provedli největší hloupost, která je mohla napadnout. Vyspali se spolu. A pak tu byl zase Angelus. Zase ho zabila. Zabila Angela. A teď chtěla zabít sebe.
Stála a čekala. Na znamení? Na zázrak? Ne. Čekala, až sebere dost odvahy a skočí. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Její život neměl cenu. Všechny její přání se roplynuly jako mlha. Nemohla být s Angelem. Jako by nežila. Byla mrtvá už dávno. Uvnitř. A ona už neměla sílu se přetvařovat. Hrát si na bojovnici. Na přemožitelku. A tak se rozhodla. Udělala pár kroků dozadu. Zavřela oči a chtěla se rozběhnout. Jako když umřela poprvé.
"Buffy nedělej to!" ozvalo se za ní.
"Bude ti to vadit? Když už nebudeš mít žádnout hračku, které bys mohl dělat ze života peklo." ušklíbla se, ale neotočila.
"Kdysi mi někdo řekl, že můj boj má smysl. Tvůj taky Buffy. Nemůžeš to jen tak vzdát."
"Komu to vadí. Nemám rodinu, nemám přátele. Nemám nic co jsem kdy chtěla. Nejsem schopná racionálně uvažovat pokud jde o lásku. V čem jsem dobrá? Co má smysl? Život má smysl? Boj má smysl? Ne. Smrt, smrt je naděje. Naděje na odpuštění. Klid a mír a láska. To je to co potřebuju. A to tady nikdy nenajdu, protože už jsem to dávno zadupala do země."
Přišel k ní a opatrně jí položil ruku na rameno.
"Nešahej na mě!"
"To co se dnes stalo, Buffy, nebyla chyba. Vím to já a víš to i ty."
"Byla to chyba. Ale tohle je možná jediná chyba které ve svém životě nelituju."
"Nemáš čeho litovat, protože jsi utekla moc brzo na to abys zjistila, že... se nic nestalo."
"Jak nic nestalo?"
"Stále mám duši."
"A to ti mám věřit?"
"Oči jsou oknem do duše. Podívej se jestli v nich něco vidíš."
Pomalu se otočila a uslzenýma očima se podívala do těch jeho. Nemohla uvěřit, co tam viděla. Nebyl to ten prázdný ale zároveň nenávistný výraz, který si pamatovala u Angeluse. Byl to... V jeho očích viděla... něco, co nemohla dost dobře popsat. Snad lásku, jistotu a strach. Byl tam strach. Ale nebál se o sebe. Bál se o někoho jiného. A ten někdo byla ona. To bylo to jediné, čím si byla dokonale jistá. Vrhla se mu do náruče a nechala slzy volně téct. Až po několika minutách byla schopná zeptat se ho na zásadní otázku.
"Jak jsi to dokázal? Myslím, to že jsi neztratil duši."
"Jedna tvá přítelkyně, o které jsi tvrdila že ji nemáš, udělala kouzlo. A to kouzlo mi připoutalo duši k srdci napořád."
"Ale jak jsi věděl, že to fungovalo?"
"Nevěděl. Proto Willow zakouzlila znovu a proto jsi přijela."
"Takže já jsem tu jen abych to vyzkoušela? Teď zas můžu klidně jet kam chci. Důležitý je to že máš duši napořád!" začala na něj křičet.
"Udělal jsem to pro tebe. Chci abysme mohli být šťastní. Spolu."
"Jo jasně!"
"Nemám teď čas se s tebou tady hádat. Bude svítat. Musím jít. Ale kdyby sis to náhodou rozmyslela, přijď." řekl potichu, otočil se a odešel.
Posadila se na zem a zase začala plakat. Netrvalo dlouho a vyšlo slunce. Jeho paprsky jí začali lechtat po tváři. Ale ona neustávala v pláči. Sama se divila, kde bere ty slzy. Lidé chodili kolem, ale nikdo si jí nevšímal. Asi jim to nepřipadalo zvláštní. Přehlíželi ji. Jako by tam nebyla. A jí to vyhovovalo. Seděla tam celý den. Až když vyšla první hvězda, zvedla hlavu. Pomalu vstala. Celý den přemýšlela. Znovu si přemítala všechny okamžiky svého života. A došla k jedinému závěru: Kašle na racionální uvažování. Konečně se bude řídit hlasem svého srdce.
Běžela celou cestu. Zastavila se až těsně před Hyperionem. Pořádně si tu budovu prohlídla. Na střeše zahlídla postavu. Kdyby jí viděla do tváře, věděla by že se usmívá. Ale ona to stejně věděla. Byla si tím jistá. Cítila to. Rychle vběhla dovnitř. Minula Harmony v recepci. Ta radši ani necekla, protože si nebyla jistá co se od doby, co ji viděla s pláčem vybíhat, změnilo. Naskočila do výtahu a zmáčkla poslední tlačítko. Pak už jen počítala vteřiny než se výtah zastaví.
Výtah se otevřel. Hned před ním stál Angel. Okamžitě mu vpadla do náruče.
"Věděl jsem, že přijdeš až těď."
"Už mám konečně jasno."
"A v čem?"
"V tom co chci."
"A co chceš?"
"Tebe!" políbila ho.
***KONEC***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl si tu?

Klikni 100% (173)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama