Ich brauche dich - 1.díl

17. prosince 2007 v 22:39 | Fleurinka 24 |  Killerpilze... Ich brauche dich
Seděla na posteli ve svém pokoji a v ruce žmoulala kousek papíru. Když byste ho zkoumali blíže, možná byste došli k závěru, že to před dvanácti lety mohla být fotografie. Teď už to byl jen vybledlý a zmačkaný papír na němž se rýsovaly obrysy, které dřív možná patřili dvěma dětem. Chlapci a dívce. Oběma tehdy bylo něco kolem šesti. Dnes je jim osmnáct. Ta dívka byla ona. Kvůli tomu chlapci proteklo z jejích očí za poslední rok více slz než pro kohokoli za celý život. Byla to obyčejná dívka, ničím člověka nenadchla ani neurazila. Její pokoj odpovídal pokojům děvčat jejího věku. Po zdech byly nalepeny plakáty herců a zpěváků, prostě idolů všech mladých dívek. Jeden obličej se však stále opakoval. V různých velikostech, s různými úsměvy nebo úšklebky, ale stále to byl ten samý obličej. Obličej chlapce, se kterým byla před dvanácti lety vyfocená. Obličej, který se na ní mohl usmívat, kdyby ovšem z fotky nezbyl jen zmačkaný nic neříkající papír.

Stále si opakovala, že nic z toho nemusela podstupovat, nebýt jeho. Kdyby se nestal slavným, ani by po něm nevzdechla. Ne, to zas taková pravda nebyla. Vzpomínala na něj často. Vzpomínala na to, jak si jako děti hráli. Na to, jak si vyměňovali pusinky, jak trápili jeho mladšího bratříčka. Věděla, že tehdy ho bezmezně milovala. Nemohla tehdy tušit, že cit, který k němu chová, později nazve láskou. Kolikrát za tu dobu co se neviděli ji to napadlo, že už v šesti letech znala člověka, se kterým by chtěla strávit celý svůj život. Člověka, který ji dodal sílu k životu, když se poprvé dozvěděla, že její rodiče měli vážnou autonehodu a že to tatínek nepřežil. Že už nikdy neuvidí osobu, na kterou byla nejvíc citově vázaná. Když se s maminkou tehdy stěhovali, odmítla z trucu jíst. Ztrácela svého jediného a nejlepšího kamaráda a i když jí matka slibovala, že za ním bude moci jezdit, podvědomě věděla, že už ho nikdy neuvidí. Celá ta léta doufala, že se s ním třeba ještě někdy setká, že si na ní ještě pamatuje. Ale v moment, kdy poprvé viděla v časopise článek o jeho kapele, doufat přestala. Jemu teď nic nechybělo, proč by vzpomínal na holku, kterou viděl naposledy když mu bylo šest? Nepotřeboval vzpomínat na staré přátele když mohl být obklopen novými a mnohem zajímavějšími lidmi. V moment, kdy uviděla ten článek, opustila ji veškerá naděje. Vždycky doufala, že jednou se vzchopí a uteče pryč od matky, která propadla alkoholu, a nevlastního otce, který si na ní co chvíli vybíjel zlost nebo sexuální apetit. Nikdy o tom s nikým nemluvila, celých osm let ani necekla. Nesnažila se bránit. Věděla, že by to bylo ještě horší. Vždy jen ve skrytu duše doufala, že jednou sebere odvahu a peníze k tomu, aby se vrátila zpátky do Německa. Teď, když před pár dny oslavila své osmnácté narozeniny, se stejně nevzmohla na nic. Celý ten rok, co proplakala kvůli chlapci, kterého kdysi znávala, se jí zdál jako nic. Ten rok, kdy ji opustila i ta poslední naděje a také veškerý pud sebezáchovy. Už neměla kam utékat, pro koho. Neměla přátele, jediná její rodila teď ležela na gauči, jak ona říkávala, 'naložená v lihu.' Kdyby se teď sbalila a odešla, její matka by si toho všimla až když by otčím večer začal řvát, že nemá do čeho zasunout.

Několik hodin v kuse civěla na starou fotografii a přemýšlela. Nemohla plakat, už jí došli slzy. Už několikrát zmačkala fotku a zase ji rozbalila. Teď to udělala znovu jenom s tím rozdílem, že zmuchlanou kuličku hodila do kouta. Zvedla se z postele a pomalým krokem došla k CD přehrávači na druhé straně pokoje. Nebyl to žádný zázrak moderní techniky, ale hrál, takže byl lepší než nic. Do přehrávače vložila CD, které dostala před pár dny. Otčím měl asi pocit, že když jí je teď osmnáct, musí ji umlčet drahými dárky. A tak jí koupil CD kapely, kterou má podle něho nejraději. Ale ona ji přitom nenáviděla. Ta kapela ji připravila o všechny iluze, které jí před rokem ještě zbývalo, a to už jich tak bylo žalostně málo. Zaposlouchala se do tónů první skladby na albu. Znalci by řekli, že je to celkem průměrná punk-rocková vypalovačka. Ona se o tu hudbu ale moc nestarala. Zajímali ji texty. Byli sice německy a ona byla Češka, ale do svých šesti musela hovořit němčinou plynně, takže jazyk ovládla slušně. Název Dál, ji nijak nezaujal, ani netušila o kom by mohl být text. Tak radši přepnula dál… Název druhé skladby jí, jako holce, přišel lepší. Tahle chvíle… v tom názvu bylo cosi poetického. Ta písnička byla nejspíš napsaná jako poděkování fanouškům, nebo spíš fanynkám. Ona je ale všechny nenáviděla. Nebýt jich, nikdy by o Johannese nepřišla. I když… co když o něj přišla už dávno? Třetí písnička byla o holce. To ji ani nepřekvapovalo. Nikdy si nemyslela, že by mohl zůstat sám. Zvlášť ne po tom, co viděla jak vypadá teď. Přesto i tuhle písničku přepnula, neměla náladu slyšet ho zpívat někomu jinému… Další skladba. Můj svět se točí. Tenhle text ji znovu donutil přemýšlet. Vyjadřuje to, co nejspíš on cítí teď. Užívá si toho, co má. A doufá že to tak zůstane. To ona si nemohla užívat. Neměla čeho. Její život byl k ničemu a ničeho si bude užívat hodně těžko.

Z přemýšlení jí vytrhlo až klapnutí domovních dveří, které oznamovalo příchod 'hlavy rodiny.' Zavřela oči a zaposlouchala se do písničky která teď hrála. K jejímu překvapení to byla hned ta další. Název Stvořený pro mě byl přesným opakem obsahu textu. Jo zpíval o dnu, kdy se mu nic nedařilo. Hořce se tomu zasmála. Jí se nedařil celý její život a on tady nadává na jeden hloupý den, na který si nemusí do konce svého života vzpomenou? Dokonalá ironie. Další písnička se jmenovala Chci spravedlnost. Csss… Měli bychom vidět to pozitivní. Co je sakra pozitivního na tom, že jí otčím od deseti let bije a znásilňuje? Co pozitivního by si měla vzít z tohohle? Rozhořčeně vypnula přehrávač. Nemohla to už dál poslouchat. Nemohla poslouchat hlas svého bývalého nejlepšího kámoše zpívat o věcech, které byly pravým opakem jí samé. Na malou chvíli zadoufala, že kdyby tušil co se s ní děje, nikdy by nic takového nenapsal. Tu myšlenku hned zapudila. Vždyť už ho ani nezdá. Kdo ví, co by udělal, kdyby to věděl. Možná by se jí vysmál a řekl, že si vymýšlí. To by totiž řekli úplně všichni, nikdo nebude holce věřit, že ji ubližuje otec, i když nevlastní.

Sesunula se na postel a povzdychla si. Její život se už rok nikam nehnul. Nic se nezhoršovalo, ani nezlepšovalo. Když ztralila naději, přestala se snažit to zlepšit. Dveře jejího pokoje se otevřeli.
"Ahoj krásko…" zašvitořil podsaditý chlápek středného věku, který si od ní už nějaká ta léta nechává říkat tati. Hnusil se jí. Hnusilo se jí to oslovení. Měla pocit, že tak oslovuje všechny, které chce v daném momentě přefiknout. Alespoň její matce tak říkal když byla ve stavu, že by mu mohla dát. Zhluboka se nadechla a i přes nechuť vyloudila na tváři umělý úsměv. Ta umělost mu ale v ničem nebránila. Už na ni byl zvyklý. A ona věděla, že kdyby se nepokusila alespoň o tohle, bylo by to horší. Jeho dobrá nálada se totiž mohla v momentě změnit na špatnou. Na to byla zvyklá zase ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nelinka Nelinka | Web | 23. prosince 2007 v 19:22 | Reagovat

Cus,postoupilajsi do file souteze o nej blog tvym ukolem je udela pro me cely desing blogu...... (o5 budu rozdelovat 20 hlasku (mezi dva lidi coz je hodne))

na e-mail:nelis11s@seznam.cz mi posli tvuj desig do 24.12.07 myslim ze jsem ti vsechny informace uz poslala na mail ale co uz pa tesim se na TVuj vytvvor

nelíínka

p.s.Klasne vanoce...

2 Nelinka Nelinka | Web | 25. prosince 2007 v 19:24 | Reagovat

Kuju Za POdPOrU....

3 Kajuš Kajuš | E-mail | Web | 25. prosince 2007 v 21:55 | Reagovat

nz... Budu hlasovat i dál.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama