Ich brauche dich - 4.díl

31. ledna 2008 v 18:02 | Fleurinka24 |  Killerpilze... Ich brauche dich
Nikdo by nevěřil, jak moc se teď toužila propadnout do země. Ani ona sama by tomu nevěřila. Právě teď, v momentě kdy se rozhodla být neviditelná, jí musí takhle hloupě objevit. A tentokrát nepochybovala o tom, že na sebe upoutala Johannesovu pozornost. Fabian tu otázku totiž tak zařval, že by to slyšel snad i hluchej. Nedokázala pochopit, jak někdo s takovými hlasivkami může být jenom bubeníkem. I když v tom mlácení paličkama byl zatraceně dobrej, na svůj věk. Už se jí pomalu zmocňovala záplava paniky, ale na poslední chvíli se rozhodla zachovat si alespoň jakous takous důstojnost.
"Jsem na odchodu, nevidíš?" zeptala se ironicky a na důkaz svých slov popadla bundu.
"Co tady ta holka dělá?" zeptal se Jo, který pár kroky překlenul vzdálenost, která ho dělila od cizí černovlásky a jeho bratra. No to jí ještě scházelo, aby se do toho pletl. Teď už si nebyla jistá, že si zachová důstojnost. Upřímně, už jí to bylo jedno. Mohla konečně zase slyšet jeho hlas na živo. To je to, po čem toužila už hodně dlouho. Aniž by se mu podívala do tváře, snažila se dát dohromady nějakou alespoň ucházející odpověď. Fabian se ale tohoto úkolu zhostil místo ní.
"Šmíruje. Nejdřív se pokusila rozmontovat celej ten dům a pak tě tady sledovala. A nejspíš měla nějaký nekalý myšlenky, co se tebe týká. Viděl jsem, jak si oblizovala rty!" ušklíbl se. To ji dokonale probralo.
"Cože? To sem nikdy…" zastavila se uprostřed věty, protože si uvědomila, že ona přece nemá za potřebí se tady obhajovat. "Nevím, kdo tady šmíruje. Jsi horší jak stará van der Woodsenová!" vysypala ze sebe první věc, která ji napadla.
"Ty asi nebudeš fanynka, co? A jak znáš tu starou semetriku? Vždyť už je dávno mrtvá a tebe jsem tady v životě neviděl."
"No tvoje rozhodně ne! Ono ani dost dobře nejde být fanynkou někoho, komu jsem kdysi dávno sypala do plenek svědící prášek!" odsekla mu stroze.
"Cože?!" vyjekli Fabian s Johannesem zároveň. Jednak je překvapila strohost, se kterou to pronesla, a jednak samotný obsah odpovědi. Nad tím by se asi zastavil každý. Ale jí to bylo v ten moment úplně jedno. Nezáleželo ji na tom, co právě řekla. Chtěla se odsud jenom co nejrychleji dostat. S bundou v ruce se vydala skrz halu ke své tašce. Až k ní se ale nedostala, protože jí někdo chytil za ruku. Vyjekla bolestí. Ne proto, že by sevření bylo moc pevné. Bylo to proto, že po včerejšku a vlastně po celých minulých osmi letech měla ruce poseté modřinami a škrábanci, a nejen je. Dotyčný ji otočil k sobě a tím ji přinutit podívat se mu do očí. Do očí, ve kterých se topila. Připadala si jako v moři čokolády. A nikdo ji nehodlal hodit záchranný kruh.
"A teď pravdu! Co tu chceš a kdo jsi?!" zeptal se mírně rozhněvaně Jo a vůbec si nevšímal toho, že by jí mohl způsobit bolest. Když viděla záblesk vzteku v jeho očích, přišlo jí to neuvěřitelně líto. Nechtěla ho naštvat, to ne. Chtěla ho jen vidět. Proto ji už ani nenapadlo vymlouvat se.
"Chtěla jsem jen vědět, jestli se to tady nezměnilo. Hledala jsem klíč tam, kam jsme ho vždycky dávali, ale nenašla jsem ho. A pak jsem tě slyšela hrát, tak jsem šla dovnitř. Nenapadlo mě, že by to mohlo někomu vadit," řekla poněkud krotce. Druhou otázku záměrně nechala nezodpovězenou. I když se trochu bála jeho chování, rozhodla se ještě chvíli dělat tajemnou.
"Změnilo?" zeptal se Fabian. "Prosím tě, jak ty můžeš vědět, jak to tady vypadalo předtím. Nikdo tady nikdy nebydlel, teda co si pamatuju," uvažoval nahlas. Ji ani Johannese to ale nezajímalo. Byli jako v transu, jen se dívali jeden druhému do očí. Nehýbali se, on ji ale stále pevně tiskl ruku.
"Lenny?" zašeptal, jako by se bál, že tak poruší něco, co mezi nimi těch pár vteřin vzniklo. Ona nasucho polkla. Na tenhle moment čekala tak strašně dlouho. Pořád si představoval, jak ji pozná. Jak vysloví její jméno. A jak mu ona skočí kolem krku. To ale teď nechtěla udělat. Nemohla, nebyla k tomu vhodná příležitost. Rozhodla se tedy zachovat naprosto chladně.
"Jmenuji se Alena!" pronesla tvrdě, při tom ale nepřerušovala oční kontakt. Vždycky měla tendenci dělat věci těžší a složitější. Proč to dělat jednoduše, když to jde udělat složitě, že? Ani teď se nehodlala zachovat jinak. Její pohled se změnil, nadšení se vytratilo. Teď už se z něj nedalo vyčíst naprosto nic. Byla úplně bez výrazu. I jeho pohled se změnil. V očích se mu zračilo zklamání a také velké otazníky.
"Vždycky jsi to nesnášela." Znovu šeptal. Ten šepot jí přiváděl k šílenství. Tak hrozně toužila po jeho obětí. Po alespoň nepatrné známce zájmu. Ale nedokázala o ní požádat, ani očima. Oči jsou prý okno do duše. Ale ta její byla tak zničená, že ji nemohla nikomu ukázat. Ani kdyby chtěla. V jejích očích by už totiž nikdo duši nenašel. A ani tu nebyl nikdo, kdo by se ji najít pokoušel. I když u Johannese si tím nebyla jistá. Za tu chvíli, co se na ní díval, měla pocit, jako by se v ní snažil znovu najít tu holčičku, kterou znával dřív. Dřív, to bylo to pravé slovo. Teď jí už neznal. Ani ona ji neznala. Ta malá holčička se někam ztratila v momentě, kdy jí umřel tatínek. Duše rychle přerostla tělo, dospěla mnohem dřív než měla. A teď trpěla.
"Věci se od té doby trošku změnily. Já se změnila. Bylo toho hodně. A já mám své jméno celkem ráda. Mám ráda češtinu." Lež. Jedna větší než druhá. Ano, věci se změnily, i ona byla jiná, v tom rozhodně nelhala. Ale o tom jméně? Nesnášelo. Nesnášela češtinu, nesnášela když jí kdokoli říkal nějak, co znělo jako Alena. Aleno, Alčo, Alenko. Bylo to jedno, ale to strašné jméno nesnášela. Na druhou stranu, Lenny jí říkali naposledy tady. Tatínek, Jo, jeho rodina. Všichni, kteří na ní byli kdy hodní. Pro její matku ale byla vždycky jenom Alena. Věděla, že ji matka nesnáší. Že jí vyčítá, že si zkazila mládí a postavu. Ale tohle přece nebyla její chyba. Ona si to nevybrala. Johannes ji ale prokoukl. Přesně tak, jako to dokázal kdykoli předtím. Věděl kdy mluvila pravdu a kdy naopak lhala. Nikdy neodhalila, podle čeho to poznal. Ale teď byly tím faktorem její oči. Zcela zjevně, bez dohad. Nikdo nedokáže zastřít lež, když se dívá do očí člověku, kterého miluje. Už zase to slovo. To ošklivé slovo, které se až příliš často objevovalo v literatuře, kterou četla. Ne, nebyla tou tuctovou holkou, co čte jenom dívčí romány. Ona měla naopak radši detektivky nebo horory. Ale v poslední době, době kdy přestala doufat, jí přišlo neuvěřitelně složité, soustředit se na děj čehokoli. A tak se zaměřila na četbu, kde se slovo 'milovat' objevovalo téměř na každé stránce. Co na každé stránce, v každém odstavci. Kdyby to spočítala, tak téměř na každém druhém řádku. Tak zoufalá poslední dobou byla. A i když se snažila, Johannesovi nedokázala lhát.
"Nemyslím si," prosedil, aniž by ji pustil. "Proč mi lžeš? To už pro tebe nic neznamená upřímnost?" zeptal se. U slova neznamená si chtěla doplnit 'm'. Chtěla aby se jí na to zeptal. Chtěla, aby se zeptal, jestli pro ní ještě něco znamená. Chtěla, aby se všechno dalo zase do pořádku. Ale nešlo to. Na to to trvalo příliš dlouho, příliš dlouhá doba odloučení. Tohle nikam nevedlo. Ona by mu stejně pořád opakovala, že se změnila. A on by se jí neustále ptal jak moc. Tyhle hry už ale měli dávno za sebou. Nekonečné série otázek o něčem a ničem byly sice dobré na dlouhé zimní večery, kdy se nedalo nic dělat. Ale teď se dalo dělat hodně věcí. Ona měla spoustu možností jak se z tohohle dostat. Nejdřív jí napadl útěk. Mohla by prostě běžet pryč a už se nikdy nevrátit, už ho nikdy nevidět. Ale pochybovala, že by se mu zvládla vysmeknout, navíc ještě popadnout těžkou tašku a běžet jak o život v tom mokru venku. I kdyby sebou hned při první příležitosti nesekla, určitě by ji brzo dohnal. Teda pokud by chtěl. To by mohla být její jediná naděje, to že by ji už nikdy nechtěl vidět. Ale moc velkou šanci tomu nedávala. Přece jen, znají se dost dlouho na to, aby za ní běžel už jenom z povinnosti. Ano, povinnost. V to se většinou přátelství mění. A ona nevěděla, jestli to jejich k tomu také dospělo. Kde je vlastně teď jejich přátelství? Vytratilo se úplně nebo jen někde čekalo, až se zase sejdou? Tolik otázek a žádná odpověď. Žádná rada, jak pryč z toho skálopevného sevření. Ruky i pocitů. Jak má, sakra, z tohohle vybruslit? Potřebovala nějak zareagovat, tak plácla první věc, co jí přišla na jazyk.
"A znamenám pro tebe něco já?" vyhrkla ze sebe. Za tu otázku by si nejraději nafackovala. Věděla moc dobře, že přesně tímhle to vždycky začíná. Neodpoví jí na to. Položí jen další otázku. A tak tady budou stát možná až do večera. Nebo dokud někdo nezakročí. Teď tady ale není její tatínek, aby to udělal. Takže tady budou dokud jeden z nich nezačne uvažovat racionálně a neodpoví. A ona to tentokrát být nechtěla. Neměla sílu na to, uvažovat racionálně. Kdykoli, jen ne dnes. Jen ne po tom, co se s ním zase viděla. Co se s ním vidí. Ne, teď na to nebyla vhodná doba. Ale bude na to vůbec někdy v budoucnu vhodná doba? Bude mít někdy ještě odvahu ukázat světu, že ona není naivní. Že není hloupá, že dokáže být zodpovědná? Někdy možná, teď ale ne.
"Jak se můžeš takhle zeptat?" A bylo to tady. Další nesmyslná otázka. Ta ji ovšem vytrhla z chmurných myšlenek a zpytování svého nitra a vrátila ji alespoň částečně do reality.
"Tak jak jsem se zeptala. Hodláš na to odpovědět nebo zase budeme hrát hru kdo z koho? Víš moc dobře, že nás nikdy nikdo nemohl zastavit, když jsme začali. Až na mého tátu. A ten tady teď není, aby to udělal za nás. A já mám až po krk racionálního uvažování, mám po krk toho chovat se dospěle. Toho jsem si užila víc než dost v době, kdy jsem si měla hrát s panenkami. Můj život nabral až moc rychlý spád a já se potřebuji zastavit. Nebo alespoň přibrzdit. Nahodit zpátečku a vrátit se na začátek cesty. A tohle nepomáhá. To, že se mě okolnosti budou zase snažit donutit uvažovat dospěle, mi nepomůže. Nikdy. Vrátila jsem se proto, abych začala znovu. Doufala jsem, že když se vrátím do vzpomínek, že se vrátím do dětství. Že budu moci být alespoň na chvíli tou malou holčičkou, kterou jsem přestala být, když umřel táta. Ale teď vidím, že je to horší. Že už není cesty zpět." Vysypala ze sebe všechno, co měla v té chvíli na srdci. Už to v sobě nemohla dál dusit. Alespoň na chvíli přestala přemýšlet. Protože její přemýšlení v poslední době nikam moc nevedlo.

Johannes se na ni chvíli jen nevěřícně koukal a při tom pustil její ruku. Výraz v jeho očích se měnil každou chvilku, bylo na něm dokonale poznat, že přemýšlí o vážnosti slov které teď řekla. Přemýšlel o tom, jestli si tenhle srdceryvný projev trénovala, nebo jestli se mu zase jen pokoušela něco nalhat aby utekla realitě. Ale tentokrát se mu zdát, že v jejích očích neviděl ani stopu po lhaní, které tam panovalo předtím. Nebo se jen zlepšila. A nebo přesvědčila samu sebe, že říká pravdu. Nevěděl. Tápal v myšlenkách, snažil se najít správnou odpověď na její otázku. Co když si z něj jen dělá srandu. To by nepřežil, ne po tom co k ní celá ta léta cítil. Ne po tom, co si svatosvatě slíbil, že jestli se vrátí, tak se vzdá všeho, když si to bude ona přát. Potřeboval ji mít u sebe. Nechtěl žádnou jinou, protože věděl, že jen ona je ta správná. Byla odjakživa. Narodili se proto, aby mohli být spolu. A ona tu teď před ním stojí a vylívá si tu srdíčko a on vidí v jejích očích tolik bolesti. Ale není si jistý, jestli muže ještě někdy věřit jejím očím. Ona byla vlastně jediná osoba, které kdy věřil. Ale to se možná změnilo…

"Ehm…" ozvalo se odkašlání, ne příliš zdvořilé. Fabian si dokonale uvědomoval, že teď přerušil jejich 'jedinečný okamžik', ale na tohle fakt neměl nervy. A přesto, že by se mohl nenápadně a nepozorovaně vytratit, neudělal to. Byl už odmalička zvyklý, že si musí za každou cenu udržet pozornost všech okolo a nehodlá v tom nijak ustupovat. Ani za cenu životního štěstí téhle holky, kterou znal jen z vyprávění, a svého jediného bratra. Ostatně, buď se ti dva na sebe vrhnout teď a tady nebo budou chodit kolem horké kaše do konce života. A nějaké zakašlání je rozhodně nevytrhne. "Velmi nerad vás ruším ve vašem 'očno-kdovícoještě' kontaktu, ale pořád tady ještě stojím." Johannes mu věnoval ne příliš hezký pohled. Dalo se z něm vyčíst něco ve stylu 'jestli okamžitě nezmizíš, rozkouskuju tě zaživa'. Ona ho stále nevnímala. Nehodlal čekat, až mu jeho starší bratr rozbije ústa. Teď byl pravý čas odejít a on to výjimečně pochopil.

"Samozřejmě, že pro mě něco znamenáš!" odpověděl naléhavě. "Nedovedeš si představit, jak jsi mi chyběla. A nemůžu uvěřit, že jsi zase zpátky." Jeho odpověď ji překvapila. Čekala cokoli, jen ne tohle. Myslela si, že ji nebude chtít už nikdy v životě vidět. A on? Málem ji tím rozbrečel. Byl nevyzpytatelný. Byli oba stejní.
"Teď je řada na mě," pousmála se, ale úsměv na její tváři v okamžení zmizl. "Lžu, protože pravda bolí. Bolí mě, bolela by i tebe. A nejsem připravená se o ní podělit. S tebou, ani s nikým jiným. Žiju svůj život, nezáleží na tom jak moc je zkažený. Prostě to tak je. A já to nehodlám změnit, protože vím, že by se to mohlo zase zkazit. Upřímnost pro mě znamená hodně, Jo. Ale k tomu, abych byla upřímná, musím věřit. A já teď momentálně nevěřím. Nikomu. Ani sobě." Další výlev srdce. Překvapovala sama sebe. Copak by byla schopná říct tolik věcí, pokud by nevěřila? Očividně ano.
"Takže už nejsme nejlepší přátelé?" zeptal se a podíval se do jejích očí. Raději uhnula pohledem. "Tušil jsem to. Tušil jsem, že se mnou po tak dlouhé době už nebudeš chtít mít nic společného. A ani se ti nedivím. Bylo by to všechno akorát čím dál tím víc komplikovanější."
"Tak to není," odvětila mu. "Nejde o to, že bych s tebou nechtěla nic mít. Jde o to, že ty bys neměl chtít mít něco společného se mnou. Jsem až příliš nevyzpytatelná."
"Ale to já přece taky!" usmál se. "Jsme oba úplně stejní. Proto nevidím důvod, proč by naše přátelství nemělo pokračovat tam, kde skončilo. Nebo by jsme mohli začít od znova. Nebo… Já nevím. Jen nechci ztratit to, co jsme měli. Nemůžeme to jen tak hodit za hlavu."
"Podle mě to není otázka toho, jestli můžeme nebo ne. Já nechci. Já… nejsem schopná věřit. Nebyla bych dobrá kámoška. Ne teď, ne potom. Nejsem toho schopná." Sklonila hlavu. I teď měla pocit, že cokoli, co by viděla ve výrazu jeho tváře, by ji hluboce ranilo. Další zásek, který by se vytvořil na cáru, kterému se stěží dalo říkat duše, by už nepřežila. Bála se toho, co jí odpoví. Bála se, že s ní bude souhlasit. Že se přestane snažit. Že to vzdá stejně jako to teď vzdávala ona.
"A nemohla by ses alespoň pokusit? Myslím, věřit. Věřit MNĚ!" zdůraznil MNĚ, jako by mu na tom opravdu záleželo. Ale proč by mu záleželo na nějaké holce? Vždycky byl sebestředný, určitě to byl jen důsledek této vlastnosti. Odvážila se mu podívat do očí. Znovu ji šokoval. Šokovalo ji to, co viděla v těch krásných očích. Spatřila naléhavost, která v jeho hlase chyběla. Jako by se bál, říct to nahlas. Jeho obličej měl kamenný výraz. Jako by se i on chtěl obrnit. Před tím, co vyjde z jejích úst. Ani se mu nedivila. Ona někdy dokázala být pěkně hnusná. Zvlášť na lidi, na kterých jí kdy záleželo.
"Jestli si myslíš, že je to dobrý nápad, pak…" odmlčela se. Nevěděla jestli to dokáže. Věřit mu. Už jenom proto, že od jisté doby prostě neměla důvěru v příslušníky opačného pohlaví. Bylo toho tolik, co jí udělali. Navíc, nevěřila ani sama sobě. Jak potom mohla věřit někomu jiném. Přemýšlela a přitom se snažila vsugerovat si, že všechno kolem je zajímavější, než výraz v jeho tváři. "Pokusím se o to," dodala. Nejistě se podívala zpět do jeho očí. Na jeho tváři se rozprostřel široký úsměv.
Snažila se pochopit, proč se usmívá. Asi se zbláznil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AnDy xx AnDy xx | Web | 10. února 2008 v 20:04 | Reagovat

Ahoj holky:)) jak se máte...? xD

2 Máňa Máňa | 12. února 2008 v 16:33 | Reagovat

Ale jo,žijeme si dobře... jen nějak nemáme nápady jak pokračovat v ffkách.. =D nechceš se přidat? =D a co ty jak si žiješ??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama