Listopad 2008

Příběhy obyčejné holky 2. díl

15. listopadu 2008 v 10:17 | Máňa |  Příběhy obyčejné holky
Pozn.: Prostě jenom další bezcílné bloumání a přemýšlení prakticky o ničem... =D tak se bavte...;) Mánička

Sedím ve svém pokoji, z rádia se linou tóny posledního hitu od Katy Perry, Hot´n´Cold… a já tupě koukám na svíčku ve tvaru slunečnice, kterou jsem si nedávno koupila. Přemýšlela jsem. O mě, o životě, prostě o všem. Byla jsem zase zklamaná, zase kvůli klukovi. Na to, že mi je teprve 15 a všechno mám teprve před sebou, někdy řeším problémy jako kdyby mi bylo 30, byla jsem stále panna a proto zoufale vyhledávala vztah. Někdy si říkám, že mi hrabe. Jindy zase přísahám, že na všechny kluky dlabu, dokud se nějaký neobjeví a neprojeví se sám. Ale on se vždycky objeví někdo, kdo mi na několik dní zamotá hlavu. Obdivuju svoje dvě nejlepší kámošky, Terezku a Peťulku, že už jedenáctý měsíc, toť doba od mého prvního rozchodu, musí poslouchat o nádherách toho a tamtoho a o pár dní později o tom jak toho a tamtoho nesmírně nenávidím. Já nevim, asi jsem divná, ale já si fakt nemůžu pomoci. Je to jako kdybych musela pořád zvracet. Nedá se to zastavit. Prostě to je lavina, která mě vždycky srazí na kolena. Není divu, že mé sebevědomí den ode dne klesá. Nikdy jsem nebyla nijak zvláš´t oblíbená. Na ZŠ Habrmanova jsem vydržela první dva roky, pak se asi stala ta největší chyba a to ta, že mě mamka přehlásila na ZŠ SNP. Do páté třídy se to dalo vydržet. Dle mého názoru jsem se všemi vycházela. Zato šestá a sedmá třída pro mě byly peklem. Počet lidí, se kterými jsem vycházela se ztenčil na 4. Honza byl pro mě někdo, komu jsem mohla říct všechno a vždycky mi pomohl. Janinu jsem na začátku sedmičky ztratila jako svoji první nejlepší kámošku, dodnes mě to trochu mrzí. Byly jsme prostě nerozlučná dvojka, jak při pomoci v testech, tak jsme si byly oporou ve všem. Jako alfa a omega jsme byly odlišné, Janina byla ta chytřejší, oblíbenější na rozdíl ode mě, málomluvnější a stydlivější, to bylo asi to co nás spojovalo. Pak tu byla Anička s Nelou, která teď chodí taky na Boženu a je stále v pohodě. O Aničce jsem už ale neslyšela. Byla jsem šťastná, když jsem se dostala do nové školy, nového třídního kolektivu, kam jsem zapadla lépe. Většinou vyjdu s každým a jsem za to vážně ráda. Ale i tak, když tak bezcílně přemýšlím, jsem pořád sama. Po škole hnedka domů, pustím si rádio, čtu si, sedím u počítače nebo zevluju v posteli u jednoho z tisíce filmů které jsem viděla stokrát. Kdybych občas nevyrazila někam s péťou, asi zešílím. Neříkám, že Terezka se mi nevěnuje, ale raději tráví svůj čas s tadeášem… Nemám jí to za zlé… I tak jsme si ale spolu užily dost srandy, ať už přespání u jedné z nás, společný týden v Jánských Lázních na kurzu angličtiny anebo jen tak si vyšli do kina. Je to prostě věčný souboj nejlepší kamarádky proti vážnému vztahu s klukem… Tím se zase dostávám na začátek, ke klukům. Nejdelší vztah byl měsíční, ale byl to taky velkej omyl, jemu bylo 20… Ty další už byly jen takové úlety na jeden dva dny. Pak přišel Petr (viz. Minulý díl). A teď? Samota… nicotná samota… Přesídlila jsem se k počítači a prohlížím si fotky s holkama… s bráškou… fotky mých úletů i těch dvou vztahů. A k čemu jsem došla? Že je to tak asi nejlepší… Co myslíte?

Mnichov, Mnichov - 33. díl

10. listopadu 2008 v 15:39 | Máňa |  Killerpilze...Mnichov Mnichov
Přijdu do jeho pokoje a natáhnu se na postel. Ano, poté co jsem odešla z parku domů, kde jsem nechala Lorry, jsem vyrazila k Fabimu. Nepřítomně se usmívám a myslím na Toma, se kterým jsem si dala spicha zase za týden po ránu v parku. Celý týden… "Stalo se snad něco, že se tak stupidně usmíváš?" naklání se nademnou Fabi. Hochu, kdybys jen věděl… "Nikdo není doma…" zašeptá mi do ucha. Usměju se na něj a poplácám na místo vedle sebe, kam si následně ustele. "Sluší ti to…" řekne potichu a pohladí mě po tváři. "Pojď ke mně…". Vášnivě se políbíme. Chtivě mi stáhne přes hlavu tričko a… "Děti, jsem doma!" ozve se z chodby a do hrobového ticha potom Fabi hlesne Ach ne…

Další den byla opět škola. Ale absolutně nikdo se nesoustředil,všichni ještě stále mluvili o skvělém třídním výletu. Sedla jsem si na své místo vedle Fabiana. "Ahoj zlatíčko, vyspinkaná do růžova?" usměje se na mě a políbí mně. Nestačím ani odpovědět když v tom se přiřítí do třídy naše úchvatná třídní. Celej den potom vyprávěla o tom jak jsme hrozná třída, protože se od někoho dověděla, že se prý Fabi s nějakou holkou vyspal a hlavní podezření jak jinak padlo na mě, že tam kluci pili a já nevim co všechno… Takže celkem pohodová hodina. A vůbec celý ten den byl celkem v klidu… Akorát nám byla oznámena písemka z fyziky, ale tu celkem ovládám, takže z toho si vrásky nedělám.

Po vyučování mi přišla smska od Toma, jestli bych neměla náhodou navečer čas. Tak proč ne… Jen co přijdu domů, volá mi Fabian, že musim okamžitě přijít. Neváhala jsem a nasedla na kolo. Rozjela jsem se k nim domů. Přišel mi otevřít Johannes, což jsem uvítala s radostí, asi se mi porád ještě líbí.. Hned za rohem jsem vrazila do Maxe. Aha, takže koukám že to je kapelová schůze, ale co tady teda potom dělám já? "Víš, my budeme muset zejtra odjet asi tak na dva týdny do Wurzburgu kvůli nějakýmu natáčení a tak. Chtěl jsem se s tebou rozloučit." vypadlo konečně z Fabiana a chytil mě za ruku. Vedl mě k sobě do pokoje, kluci za mými zády na něj ukazovali sevřené pěsti… Pitomečci… Otevřel dveře a já jenom vydechla. Červené balónky, něco k pití, menší pohoštění a rudé flanelové povlečení na posteli. Myslim že další program je vám snad celkem jasný ne?

"Teda Ann, ty při tom řveš jako šílená. To abys mi ji někdy půjčil brácha.." vyplázne po našem milování Johannes na Fabiho jazyk. Zčervenala jsem. Netušila jsem, že kluci budou ještě doma… Rozloučili jsme se polibkem , s Fabim samozřejmě, od Johanna jsem dostala pusu na pusu, od Maxe jenom na tvář. Vydala jsem se domů, vzala si pár věcí a Lorry, vyšla jsem do parku vyčkávat na Toma.


Příběhy obyčejné holky 1.díl

7. listopadu 2008 v 18:26 | Máňa |  Příběhy obyčejné holky
Předem chci říct, že asi zklamu všechny fanynky Killerpilze když oznámím, že tahle FF není o jejich kapele, nýbrž jsou to ústřižky z mého života.. Abyste to pochopily, prostě se potřebuju vypsat ze svých pocitů, ze všeho co se mi kdy přihodilo... a hlavně v tomhle pilotním dílu... Díky za pochopení holčiny ;) Mánička =*

Seděla jsem v šatně, na zemi, na chladných dlaždičkách, mé oblíbené místo, a s mp3 v uších jsem čekala na Petra. Byl to jeden z nově příchozích prváků na naší škole a já se do něj zamilovala na první pohled. Psali jsme si a flirtovali po icq už asi týden a dnes jsme se měli sejít. Sice v šatnách, ale já jsem si nefandila,ž e by z toho mohlo vyústit něco víc než jen pokecání. I když, samozřejmě, měl nějaké ty chyby. Kámošky se smály jeho postavě, no, musím přiznat, že jsem se tomu musela někdy zasmát i já. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do jedné z mých oblíbených skupin, Pussycat Dolls. Setrvala jsem tak do té doby, než jsem vycítila něčí přítomnost. Byl to on. Díval se na mě svýma nádhernýma očima a krásně se usmál. Koukla jsem se do vedlejší šatny. Slepičí spolek se nemohl urvat z bidélka. Po snad nekonečných pěti minutách konečně odešly a my osaměli. Sedl si ke mně na zem a vytáhl slíbené sladké překvapení. Kinder vajíčko. Hrozně jsme se tomu nasmáli, přišlo mi to od něj roztomilé. Bavili jsme se o všem možném a témata nám nedocházela. Pak stačil jeden jediný pohled do očí a vysněný polibek byl tu. Líbal krásně, něžně, prostě nádherně, a já si přála jediné - aby se čas zastavil. Ale ten naopak letěl hrozně moc rychle a já musela odejít. Doprovodil mě před školu, rozloučili jsme se polibkem a každý si šel svou cestou. Ty dny s ním byly nejšťastnější mého života. Šířilo se to po třídě : Naše malá Máňa si našla kluka. Měla jsem se o koho opřít. A Petr byl sám o sobě skvělej… Co všechno jsme si spolu plánovali, jak půjdeme plavat, jak se spolu budeme dívat a bát se při hororech, na co všechno půjdeme do kina a tak dále. Po týdnu jsem se dozvěděla od Týny, že ho viděla s jinou.. V hlavě se mi spojilo vše, to že 1 a 1 dá dohromady 2, to že mě vlastně dneska odmítl a nechtěl se sejít, kdo ví proč, může za to ona? Seděla jsem zase v té šatně, s vířícíma myšlenkama v hlavě a usilovně přemýšlela co je na tom pravdy. Petr se pak za mnou zastavil, při polibku jsem na vše zapomněla. Ale večer jsem měla chuť ho minimálně zabít. Byla to pravda. Jen další kluk co mě podvedl. Usmířili jsme se, to ano, ale i tak jsem se přistihla, že jsem ho začala hlídat. Středeční i čtvrteční večer jsem probrečela. V pátek mě pozval na pizzu, šla jsem. Ale bylo to jiné. Zvláštní. Po výborném jídle jsme si šli ještě na chvíli sednout na lavičky. Nechtěl se se mnou ani políbit. To už jsem tušila, že je něco špatně. A jak to bude mezi náma, zeptal se najednou. Já ale měla přece dávno jasno! Sice jsem nejprve říkala, že se moc neznáme, ale hned druhý den jsem to hodila za hlavu, myslela jsem, že si to v hlavě spojil, kdybych přece chtěla být jenom jeho kámoška tak se s ním asi ve škole veřejně nelíbám a podobně. On byl ale jiného názoru, že neví jestli jsem pro něj víc než jenom dobrá kamarádka. Věděla jsem, že je to kvůli ní. O to horší bylo zjištění, že ta holka je právě Týna. Probrečela jsem několik dalších večerů, další bezesné noci… Když se pak s ní asi po měsíci rozešel a Týna mi psala, že se ke mně chce asi vrátit a proto se s ní rozešel… Čirou náhodou mě Petr pozval na květinový ples. Řekla jsem si, že je to moje šance, že to něco znamená, že ho prostě získám zpátky a že se to všechno vrátí do zajetých kolejí. Akorát jsem tam ze sebe udělala debila, ovlivněna Týnou a Petrovým pozváním jsem se k němu při ploužáku tiskla, hladila ho po tváři… a co z toho. On se opět vrátil k Týně… Když je spolu vidím, zaleskne se mi v očích slza stesku, jak je mi vždycky děsně… Nejhorší pocit jaký můžete mít je žárlivost, kterou si nechcete přiznat. Občas se smutně dívám na tu malou plastovou žabičku, která byla v jeho sladkém překvapení… Na tu suchou růžičku, co visí u mě v pokoji, od něj z plesu… Všechno to je pryč už skoro dva měsíce, ale mě to stále přijde, jako by se to stalo právě včera… Chybí mi… Nechci si to přiznat, ale je to tak…

Upírská láska 5. díl

3. listopadu 2008 v 20:47 | Máňa |  Killerpilze...Upírská láska
Z pohledu Johanna
Když jsme došli blíž, ten její bratr si mě pořádně prohlídl. Bylo mi to celkem nepříjemný, cítil sem se jako maso ve výloze.. "Takže, tohle je můj bratr Jeremy a tohle je Johannes, spolužák." představí nás Alice. Pokusím se aspoň přátelsky usmát a natáhnu ruku, se kterou mi Jeremy krátce potřese. Fuj, ten má ale ledovou ruku. Nasedneme do auta, já trapně vzadu, a rozjedeme se kamsi do města. Všichni mlčíme…

Zpátky u Alice

Jeremy mě teda opravdu vytáčí. Hádal se se mnou celou cestu, prej že je to člověk a tak dále, nepochopim to, vždyť je to snad jedno ne?? Naši hádku prolomí hlas Johanna "A kam to vlastně ehm.. jedeme?" a v tu chvíli mi to došlo. Naši domluvu nemohl slyšet. Je to smrtelník a naši telepatickou domluvu neslyšel…

Celkem dobře jsme si všichni nakonec pokecali, kluci kupodivu našli společný téma a to fotbal, tak jsem tam byla takový třetí kolo u byciklu. Při loučení mě líbnul na tvář. "Ten je fajn. Promiň že jsem byl nejprve proti." řekne mi Jeremy cestou domů. Usměju se.

Večer jsem dělala večeři já. Ano večeři.. Matka pozvala nějaké kolegy z práce k nám domů a mě dala za úkol jídlo. Nechtěla jsem nic náročnýho, zvolila jsem ďábelský šleh. Osvědčený recept Joanny. Skoro se mi zaleskla slzička v levém oku, jak mi chybí. Měla bych jí zase někdy zavolat. Možná by mohla přijet. Zvonek. Mrkla jsem na plotnu. No, na to že se u nás skoro vůbec nevaří, jsem celkem obstojná kuchařka. Jen škoda že to nemůžu ochutnat. Sevřel by se mi žaludek. "Tak pojďte se posadit, dcera dneska vařila. Bohužel, nenavečeřím se s vámi, to víte, střevní potíže.." slyším vzdálený hlas matky. To jsou zase výmluvy… Nasadím ten nejlepší úsměv jaký mohu a s prvníma talířema vejdu do jídelny. Ty mi skoro vypadnou z ruky když se rozhlédnu po osazenstvu… Co tady dělá Johannes???!!!